Asi tři čtvrtě roku na to, co K. změnil zaměstnání, mu najednou zazvonil mobil a byl to jeho bývalý nadřízený. Přesně ten, kterého K. před časem dlouho marně sháněl, protože od něj potřeboval P-45, takový formulář, který dostanete od zaměstnavatele, když pro něj přestanete pracovat, a prokážete se s ním novému zaměstnavateli. K. P-45 zaboha nemohl získat, a tak nakonec jeho nový šéf mávl rukou a řekl, že snad se z toho nestřílí. Teď měl ale K. na drátě bývalého.
„K., kamaráde! Jak se daří? Už dlouho jsme se neviděli!" hulákal úlisně ten samý chlapík, který se nechal půl roku zapírat. (Budu mu říkat Michael.) „Musíme se co nejdřív sejít, kámo, co nejdřív! Nebudeš tomu věřit, ale mám pro tebe skoro tisíc liber!"
K. nepatří k naivkům, které je snadné opít rohlíkem, ani k prosťáčkům, které utáhnete na vařené nudli. Naopak ví, tak jako většina Nigérijců, že v Bílé zemi jsou sice ulice dlážděné zlatem, bohužel ale policajti zatknou každého černocha, který má u sebe krumpáč. K. vidí svět dost realisticky. Ale pokud chcete kohokoli táhnout k hromadě liber šterlinků, obvykle k tomu nepotřebujete kotevní lano.
„Fakt? No to je úžasný!" zaradoval se můj miláček. „Tys to z nich nakonec přece jen dostal?" Bývalý zaměstnavatel totiž K., kromě P-45, dlužil i plat za poslední zhruba čtyři týdny. To by tisíci librám, o kterých mluvil Michael, přibližně odpovídalo.
Michael prohlásil, že mu po telefonu nemůže říct nic víc, fakt ani slovíčko, a že to šíleně, úplně šíleně spěchá, a tak jsme souhlasili, že se s ním ještě ten den sejdeme na Tulse Hill. To bylo předtím, než mi ukradli auto, a tak jsme přijeli v mém modrém fordu a zaparkovali ho za rohem. K. se po celou cestu radoval, ale zároveň tak trochu děsil. „Vidíš, že ten Michael není tak hroznej! Vyrazil z firmy prachy, který mi dlužila... Ale proč mu to tak dlouho trvalo? Myslíš, že za tím něco vězí?"
Michael nervózně přešlapoval u svého oře. Byl to nablýskaný bílý mercedes, jaký tak milují snad všichni Afričani. Když uviděl K., viditelně se mu ulevilo a hned ho táhl na přední sedadlo. Ze mě tak velkou radost neměl, ale K. prohlásil, že coby jeho manželka mám právo vědět, co se děje. Sedla jsem si dozadu.
„Jak jsem ti říkal, kamaráde, mám pro tebe prachy. Fůru prachů. Fakt. Tisíc liber. Možná... možná i patnáct set. Teď dobře poslouchej, co musíš udělat, abys ty prachy dostal."
Michael vytáhl kus papíru, zatvářil se důležitě a zahleděl se na K. jako kobra na krysu anebo někteří klerikálové na ovečky. „Tuhle adresu si přečti a zapamatuj! Hele, napíšu ti ji sem, abys to nezapomněl. Na týhle adrese bydlíš!"
„S dovolením?" řekla jsem a natáhla jsem krk přes sedadla - přesně jako ta vlezlá osoba, z které měl Michael hrůzu. „Zajímavé. Smím se zeptat, odkdy můj partner bydlí ve Východním Londýně?"
Michael mě ignoroval, ale vysvětlil K., že na téhle adrese bydlí zhruba tři čtvrtě roku. „Budeš si to pamatovat?" udělal na něj. „Závisí na tom tvý prachy! A tohle, podívej, je číslo tvýho bankovního konta. Napíšu ti ho tady na papírek. I to si musíš zapamatovat, zvládneš to? Až se tě zejtra zeptaj, jaký máš číslo konta, musíš ho ze sebe vysypat a neudělat chybu. Zvládneš to?" Michael se snažil mluvit autoritativně, ale celý se klepal a koktal u toho. Začínalo nám svítat, co se děje.
K. na mě mrkl dozadu a řekl, že to zvládne.
„Závisej na tom tvý prachy, kámo!"
Napadlo mě zeptat se drze Michaela, odkud je. Prý z Afriky.
„To předpokládám. Z který země?"
Michael si mě přeměřil a řekl, že z Ugandy. Slyšela jsem někdy o tý zemi?
„Tokusaba, tofuka ku toileti kungulu," opáčila jsem nejčistčí lugandštinou. Je to jediná věta v tom jazyce, kterou znám, zato ji umím dokonale. Znám ji ještě z dob, kdy jsme bydleli ve sdíleném domě s jistým Uganďanem, strašlivým čunětem. Ve volném překladu ta věta znamená „Prosím, nechčijte na prkýnko" a evidentně je správně, protože když jsem ji napsala velkými písmeny na papír a ten přilepila k záchodu, vydrželo prkýnko suché skoro týden.
Michael mě začal nenávidět ještě víc, ale aspoň už se netvářil tak důležitě. Vysvětlil K., kdy a kam se druhý den musí dostavit a co všechno musí říct, aby ty prachy dostal.
„Ale já jdu zejtra do práce," řekl K.
„Vem si volno! Vem si volno, slyšíš? Zavolej, že jsi nemocnej! A hlavně, až zítra půjdeš k výsl--- , chci říct k pohovoru, hlavně nikomu neříkej, že máš nějakou jinou práci!"
K. všechno přislíbil. Michael, ještě pořád zmítán třesavkou, ale už o něco klidnější, odjel svým mercedesem bůhví kam. A my jsme nasedli do mého forda a odjeli jsme do Východního Londýna, navštívit dům, kde K. údajně bydlí. Zaklepali jsme na dveře a po chvilce přišel otevřít - další z K.-ových bývalých šéfů. Tenhle byl Ind, taky původem z Východní Afriky. Jakmile K. uviděl, rozklepal se.
„Sorry," řekl K. „Sorry, že otravuju. Jen jsem se přišel podívat, kde bydlím. Zítra prý mám jít k výsl--- , chci říct k pohovoru, tak abych si to nepoplet. Nechtěl byste mi ještě ukázat, kde je pobočka mý nový banky?"
A pak jsme honem ujeli, aby nás náhodou nezastřelil.
Doufám, že je všem jasné, co se stalo. K. dobře třičtvrtě roku a aniž by o tom měl tušení fungoval v roli mrtvé duše. Michael a pár dalších „středně velkých" šéfů koncernu FirstGo pobírali platy zaměstnanců, kteří už tam dávno fyzicky nebyli, ale na papíře pracovali dál. Jména si bývalí zaměstnanci nechali, ale všichni do jednoho se přestěhovali. A zároveň změnili bankovní spojení.
Po celou cestu domů se K. mlátil pěstí do hlavy a ptal se, jak je možný, že mu to nedocvaklo dřív. Vždyť proto se Michael nechal zapírat, když se mu K. pokoušel volat. Proto K. pořád neměl ten zatracený P-45. A proto taky nedostal poslední plat - Michael a spol. mzdové účtárně snaživě dodali jeho novou adresu a číslo účtu dřív, než mu poslední plat přišel.
Teď se to, po letech, konečně provalilo. A mně i K. zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že to takhle neschopným podvodníkům tak dlouho procházelo. Bůhví, kolik dalších duchů kromě K. bydlelo v tom samém - Indově - domě ve Východním Londýně. Bůhví, kolika duchům posílala mzdová účtárna každé čtyři týdny prachy na to samé - Michaelovo - konto...
Od doby, co se tohle stalo, už uplynul nějaký čas a já se konečně dozvěděla, jak to dopadlo. Michael a pár dalších v tom zapletených dostali vyhazov. Ale nikdy nebyli z ničeho obvinění, nikdy nestáli u soudu. Nakradené prachy jim zůstaly. Michael se vrátil do Ugandy, kde si prý postavil několik velkých domů a k té staré, ošoupané manželce, která s ním žila v Anglii, si přibral dvě mladé a švarné. Celá vesnice si ho váží a nevychází z údivu, kolik peněz vydělal v Bílé zemi.
