Před pár týdny proběhla britskými médii otřesná zpráva: mladá zamilovaná dvojice, patnáctiletá bílá Angličanka Charleigh Jade Disbrey, přezdívaná CJ, a osmnáctiletý Brit tureckého původu Mert Karaoglan, se rozhodli skoncovat se životem. Věděli, že je nic dobrého nečeká – už se znali měsíc, toužili spolu zůstat po celý život a byli přesvědčení, že jejich rodiče s tím nebudou souhlasit. Hlavně ti turečtí. A tak si vyhlédli železniční trať poblíž svého městečka v Hertfordshirském hrabství, napsali dopisy na rozloučenou, ještě naposled se společně vycvakli mobilem – a skočili pod vlak.
Sebevražda se jim podařila, ale spoustu jiných věcí popletli. Mertovi rodiče netušili, co se děje, o žádné CJ nikdy neslyšeli, ale i oni se, tak jako CJ-ini rodiče, dušovali, že rozhodně neměli v úmyslu svým dětem v lásce bránit. Jistě, možná lhali – teď, když byly obě děti mrtvé --, a kdyby Mert místo preventivní sebevraždy přivedl CJ domů na večeři, nechovali by se k ní přátelsky. To už se asi nikdy nedozvíme.
Mert a CJ, romantičtí – skoro se chce říct blbí – puberťáci, si svou lásku navždy zachovali tím, že včas umřeli. Po vzoru Romea a Julie. V běžném, méně romantickém životě by se po pár měsících nebo letech skoro určitě rozešli, tak přece končívá převážná většina mladých lásek. Nebo by se zrovna oni stali výjimkou a navždy zůstali spolu? To už se taky nikdy nedozvíme.
K. se ale dozvěděl jinou věc. Jedna jeho kolegyně před časem pracovala pro společnost, jejíž vlak obě děti zabil. Tvrdí, že zná řidiče, který měl zrovna službu – a že má doma puberťáky zhruba ve věku Merta a CJ. Když se ho bezprostředně po neštěstí vyptávali na podrobnosti a odebírali mu krev kvůli testům na drogy a alkohol, z očí mu tekly slzy. Pár dní nato se prý nechal zavřít na psychiatrii, s tím, že cítí nepřekonatelné nutkání vzít si život – ale nechce to svým dětem udělat.
Tohle je neověřená zpráva, samozřejmě, K.-ova kolegyně si ho může s někým plést, anebo tyhle věci vykládá jen proto, aby se udělala zajímavá. Ve veřejně přístupných médiích se pravdy hned tak nedopátráte: řidič, pokud se ničím neprovinil, má právo na soukromí. Chválapánubohu.
K. osobně zná další tři řidiče vlaků – tentokrát vlaků metra --, kterým někdo skočil pod kola, jednomu dokonce dvakrát. Ve třech případech se "nic nestalo" (tedy: skokan nepřišel o život, skončil "pouze" zraněný v nemocnici), ve čtvrtém skokan – dvaadvacetiletá narkomanka bez domova, která, aspoň podle záběrů kamer, pod kola spíš spadla než skočila – zemřela na místě. Všichni tři řidiči, včetně těch, kteří ničí život neukončili, si prošli menším peklem. I když bylo od začátku jasné, že nic špatného neudělali, museli se podrobit několikahodinovému nepříjemnému výslechu, nechat si odebrat krev kvůli drogovým testům (na rozdíl od rutinních testů v tomhle případě moč nestačí) a řidič, jehož vlak zabil narkomanku, musel tři měsíce chodit na psychoterapie, přestože po celou dobu tvrdil, že mu to vůbec nepomáhá, naopak. Všichni tři řidiči se dodnes otřesou, když si vzpomenou na tu příhodu, a ten, kterému se to stalo dvakrát (ani v jednom případě nikdo nezemřel) se děsí, že se to stane ještě jednou a tentokrát to z něj skutečně udělá vraha.
Zkrátka a dobře, sebevražda skokem pod vlak s velkou pravděpodobností negativně ovlivní život mnoha jiných lidí. Aspoň pokud má vlak řidiče. K.-ovi kolegové všem sebevrahům vřele doporučují trať DLR, jejíž vlaky jezdí bez řidičů (jenže ty jsou prý zas příliš lehké a rychlou smrt nezaručují). A v žertu navrhli vyhradit sebevrahům krátký úsek trati kdesi na okraji Londýna, po které by pendlovala opancéřovaná lokomotiva, samozřejmě prázdná. Je to absurdní představa, to ano, ale možná by se ujala. Jak se zdá, většina sebevrahů končících pod koly nechce narušit život jiných lidí, chce pouze zemřít. Vlaky – ale i náklaďáky nebo autobusy -- pro ně představují mocnou ničivou sílu, podobně jako zemská přitažlivost, a snad je ani nenapadne, že v kabině sedí jiná lidská bytost. Na základě průzkumů (prováděných, přirozeně, pouze na lidech, kteří pokus o sebevraždu přežili) se nezdá, že by typický sebevrah toužil svým činem ublížit ještě někomu jinému. On ve svém zoufalém rozhodnutí na jiné obvykle vůbec nepomyslí. Prostě chce nebýt.
Znám jednu čestnou výjimku: Kamarád a spolutrempíř našeho někdejšího spolubydlícího v Praze, podivín přezdívaný Soptík, měl v pětadvaceti už všeho dost a oběsil se v lese, hned u chajdy, kam jezdívali na trempy. Ještě předtím ale namluvil své projevy na rozloučenou na kazety: jedna byla určená pro všechny, několik dalších pro nejbližší kamarády. Veškerou trempskou výzbroj a výstroj rozdělil mezi mladou generaci. Své opršalé kanady, kupříkladu, odkázal tříletému synovci dívky, do které byl už léta zamilovaný. (Pevně doufám, že mu je nedala.) Náš spolubydlící po mnoho týdnů každý večer poslouchal Soptíkovu pásku na rozloučenou a vážně uvažoval o možnosti odebrat se za Soptíkem. Trvalo dlouho, než se z toho dostal. Soptíka zaživa nikdo nebral vážně, smrt ho proměnila v proroka.
Tak tohle je zářný příklad způsobu, jakým zodpovědný člověk sebevraždu nepáchá. Soptíka dokonce podezírám z pokusu přinutit další členy party přejít "na druhou stranu" za ním. Zaživa mi byl docela sympatický. Smrt jsem mu dosud neodpustila.
Další výjimky, z nichž žádnou naštěstí osobně neznám, tvoří sebevražední atentátníci a lidé, kteří, jak se v Americe říká, "zpoštovatí" (go postal), popadnou útočnou zbraň a kosí všechny kolem, teprve poslední kulku si nechají pro sebe. To jsou ovšem v první řadě teroristé a vrazi, sebevrazi až druhotně.
Většina sebevrahů podle všeho nechce ublížit nikomu než sobě. Obvykle se to však nepodaří.
Jeden známý newyorský psychiatr před časem stanovil "sebevražedné pravidlo 18-18". Tvrdil, že by ze světa neměl dobrovolně odcházet nikdo, komu ještě nebylo osmnáct, anebo kdo má děti mladší než osmnáct let. Adolescenti by si sebevraždu měli obzvlášť dobře promyslet: jednak se tím připravují o hroznou spoustu let, a jednak svým činem způsobí svým rodičům nesnesitelnou bolest. Lidé s malými dětmi si zase musí uvědomit, že jejich děti je potřebují – a stojí za to zatnout zuby a vydržet i dlouhodobou hlubokou depresi, jinak své děti na celý život psychicky poznamenají.
Já bych k tomu doplnila ještě další pravidlo – platné, přirozeně, jen pro zodpovědné jedince, pro které se stal život nesnesitelným. Sebevražděte se tak, abyste svým činem psychicky nepoznamenali nejen své blízké (to se vám beztak nejspíš nepovede), ale ani docela neznámé lidi, kteří k tomu přijdou jako slepí k houslím. Myslete na řidiče vlaků nebo náklaďáků, pod které se vrhnete. Matku s miminkem, která vás ke své hrůze najde celé odulé a napůl shnilé v řece, ve které jste se rozhodli utopit. Na náhodného chodce, vedle kterého se rozplesknete na dlažbě, když vyskočíte z okna, a kterému se o vás do smrti bude zdát. A tak dále.
Pamatujte: tak jako dokonalá vražda, i dokonalá sebevražda vypadá jako nešťastná náhoda. A i když pár jedincům možná budou okolnosti vaší smrti podezřelé, nikdo si nebude jistý, co se přesně stalo a proč, a život půjde dál.
