Pamatujete se ještě na devatenáctiletou duševně narušenou dívku, kterou jsem pojmenovala Viktorka a o které jsem psala před týdnem? Tady je pokračování příběhu – nejčerstvější zprávy ze včerejška. Problém s Viktorkou se nepodařilo vyřešit. Anebo... podařilo?
Konference měla trvat nejméně dvě hodiny, možná tři. Kromě psycholožky, kterou jsem potkala už před týdnem, na ní byli dva psychiatři, jeden mužského a jeden ženského pohlaví, sociální pracovnice, která má za úkol pomáhat mladým lidem v nouzi, nezávislý pozorovatel, který to všechno zapisoval a občas se na něco zeptal, pastor a já.
Ten nejdůležitější tvor, osoba, kvůli které se to celé konalo, se nedostavila. Pastor rozpačitě vysvětlil, že včera večer odjela autem se dvěma ze svých "kamarádů" – a od té doby se nevrátila. Mobil má vypnutý.
"Dělala to často?"
"Ne," řekl pastor. "Zatím se pokaždé vrátila. Řekl jsem jí, že když se bude toulat po nocích, nemůžu ji u sebe nechat."
Pastorova žena čekala doma, a kdyby se Viktorka přece jen objevila, měla za úkol ji sem dovést.
Na téhle konferenci, jak jsem pochopila z mnoha náznaků, se mělo rozhodnout o Viktorčině svéprávnosti. Psycholožka z ní minulý týden vytáhla, že vídá na okně obraz zemřelé babičky, a že je občas přesvědčená, že televizor mluví pouze k ní.
Když se ovšem Viktorky zeptala, jestli jí televizor dává instrukce, co dělat a jak si počínat, dozvěděla se, že to neví. A na klíčovou otázku, tu, která by mohla napovědět, jestli je zralá na ústav pro duševně choré, totiž "Jestli někdy slyší v hlavě hlasy", vůbec neodpověděla. Pokoušela se špičkou růžové tenisky vykutat díru do koberce.
Jestli jsem to správně pochopila, není Viktorka ani ryba, ani rak. Každému, kdo s ní promluví, musí být jasné, že je s ní něco v nepořádku. Ale doslova blázen taky není. Rozlišuje, aspoň většinou, mezi realitou a představami ve vlastní hlavě, i když je její pohled na svět trestuhodně naivní.
Jaký účel mělo mít dnešní setkání, to přesně nevím, ale jsem přesvědčená, že se koncilium sociálních a zdravotnických pracovníků snažilo zachránit pastora.
Pastor Viktorku nemohl vyhodit. Technicky samozřejmě ano, jenže tím by negoval celý ten akt křesťanské lásky, který učinil, když osobě v nouzi nabídl přístřeší. Bůh ví, že se jí pokoušel zbavit, ale ani slovenské velvyslanectví, ani její příbuzní mu nepomohli. Teď, když ji konečně "dostal do systému", Viktorka pobírala podporu v nezaměstnanosti (přesněji "job seeker's allowance", tedy podporu pro lidi hledající práci) a zajímala se o ni sociálka, měl konečně naději, že se jí zbaví.
"Systému" se ho zželelo. Pokoušel se vymyslet, jak to zařídit, aby Viktorka měla kde bydlet – ať už na psychiatrickém oddělení, anebo v domě na půl cesty, a aby se o ni někdo postaral. Najít jí bydlení by nebylo těžké, kdyby Viktorka spolupracovala. Ale to ona ne.
Pastor se tvářil trochu provinile, jako by byla jeho vina, že Viktorka odešla bůhvíkam, ale nikdo jiný v místnosti zklamání neprojevil.
"Kdy musím nahlásit na policii, že... že je nezvěstná?" chtěl vědět pastor. "Dnes? Nebo až zítra?"
"Nic hlásit nemusíte," ujistili ho málem sborově. "Je to dospělá svéprávná osoba. A vy nejste členem její rodiny."
"Ještě pořád doufám, že se vrátí," hlesl pastor omluvně. Kdyby to nebyl téměř svatý muž, rozhodně bych mu to nevěřila.
"A smím tedy přes Vánoce odjet na Jamajku?" zeptal se. "Plánovali jsme se ženou návštěvu u příbuzných..."
"Smíte odjet, kam chcete. Teď už to není vaše starost. Vy jste udělal, co bylo v lidských silách."
Počkali jsme půl hodiny, jestli se Viktorka přece jen nedostaví, pak jsme se rozešli po svých.
Takže tenhle příběh nemá závěr. Tak jako většina tlumočnických příběhů. Možná se Viktorka už nikdy nevrátí. Možná se vrátí za pár hodin a všechno začne nanovo. Možná se po měsících nebo dokonce letech vynoří v docela jiné čtvrti či městě, a protože zaručeně nezmoudří, bude se znovu řešit, co s ní.
Prozatím doufám, že pastor už koupil letenky a co nejdřív zmizí na Jamajku. Zaslouží si tiché a pohodové Vánoce.
