V neděli kolem půl deváté ráno někdo zabušil na venkovní dveře. A zabušil. A zabušil. A znova zabušil, tak mocně, až se celý barák otřásl. Nedalo mi to a šla jsem otevřít.
Na ulici stáli tři muži v předpotopních kvádrech a jedna žena v dlouhých černých šatech. Tvářili se zároveň profesionálně smutně a zoufale – asi jako majitelé pohřebních ústavů v zemi, kde nikdo neumírá. Funebrácký dojem kazily jen velké cedule, které měli připíchnuté na hrudích: laminované čtvrtky papíru s červeným křížem a nápisem RED CROSS.
"Je to strašné," spustil první muž -- ten nejsmutnější -- a trochu u toho popotáhl nosem. "To, co se stalo."
"Jo? Co se stalo?" zeptala jsem se nepříliš dojatě.
"To neštěstí," řekl druhý chlap.
"V Pákistánu," řekl třetí chlap.
"Ty strašné záplavy," řekla žena krásně modulovaným hlubokým hlasem, kterým by mohla zpívat spirituály.
"Při kterých zemřela spousta lidí," převzal slovo první.
"Přispějte," řekla žena a svůdně u toho zamrkala. "Přispějte na nebohé oběti."
Neštěstí v Pákistánu se stalo už před časem, divila jsem se, proč chodí s prosíkem až teď. Ale když se tak smutně tvářili, rozhodla jsem se přispět. Zašla jsem si pro peněženku, rozepínala ji a přemítala, jestli si můžu dovolit věnovat pět liber, anebo radši jen tři.
Nejsmutnějšímu chlapíkovi zasvítily oči a řekl, že všechny příspěvky nad sto liber budou vysoce oceněny.
Zřejmě mě špatně odhadl a naivně si myslel, že takovou částku snad u sebe mám.
"Nebo padesát!" vyrazila ze sebe dáma, jakmile si všimla mého zděšení, a zpražila chlápka pohledem. "Nebo jen deset! To stačí! Dejte nám cokoli... na chudý Pákistánce!"
Začalo se mi to nezdát. "Tolik nemám," řekla jsem. "Ale přispět chci, to rozhodně. Dejte mi, prosím, číslo účtu, na který můžu poslat peníze. Postarám se o to hned zítra."
Nejsmutnější chlapík vyvalil zraky a něco koktal. Smutná žena se na něj zadívala vražedným pohledem, jako by říkala: "Vidíš, jaks to posral, debile?"
"Dě-dě-děkujem. Tak na shledanou," řekl druhý nejsmutnější chlapík. Zmizeli, i v těch špatně padnoucích kvádrech, rychlostí trénovaných sprinterů a cestou si rvali nápisy s červeným křížem z hrudí. Než mi docvaklo, že by možná stálo za to zavolat policii, která tady v Anglii podobné věci bere vážně, byli v čudu.
Tohle bylo podruhé v životě, kdy jsem podvodníka s kasičkou skutečně chytila (teda nechytila) při činu. Kolikrát jsem ovšem omylem přispěla na pivní či slivovicový fond nějakého vyčůránka, to nevím.
A už vůbec nevím, kolik z peněz, které jsem během let věnovala skutečným dobročinným organizacím, se dostalo k lidem, pro které byly určeny. Dočetla jsem se, že mnohé utratí až devadesát procent vybraných peněz za "výdaje" – především platy svých šéfů. Viděla jsem video z konference amerických charitativních organizací, která se konala v New Yorku v 80. letech: bossové se sjeli v limuzínách řízených livrejovanými šoféry, jen ředitel Armády spásy přijel metrem.
V roce 1998, když byly velké záplavy na Moravě, jsem věnovala velkou – skutečně velkou -- částku na pomoc obětem povodní. Později jsem se doslechla, že prý starosta jistého moravského města peníze prohrál v kasinu. Od té doby nejdřív dvakrát myslím a jednou konám dobro.
V Anglii mají charity dlouhou tradici a je jich tady jako nastláno. V Londýně nejsou klasické sekáče, jsou tu sekáče charitativní. Nejen že v nich za hubičku koupíte moc pěkné oblečení, ještě u toho přispějete na tu či onu kauzu. Britské obyvatelstvo charitám důvěřuje. Důvěřuje i jedincům, kteří u nich zaklepou na dveře a prohlásí, že zastupují ten či onen lidumilný podnik. Možná v tom hraje roli přirozený sklon Angličanů k dobročinnosti, možná fakt, že až donedávna si jen setsakra málokdo dovolil vypůjčit název některé známé organizace a pod jeho záštitou vybírat prachy sám na sebe. Stalo se to – bohužel – běžným až s příchodem velkého množství imigrantů, z nichž mnozí mají na věci jako "poctivost", "pravdomluvnost", "integrita" poněkud jiný názor než průměrný Angličan.
Červený kříž, protože je mezinárodně známý, to odnáší nejvíc. Před časem byl přistižen chlapík, tuším, z Litvy, který pro Červený kříž sbíral použité oblečení. Provozoval to ve velkém. Vyslal do ulic několik zaměstnanců, zřejmě skutečně přesvědčených, že za tři libry na hodinu pracují pro Červený kříž. Získané pytle se šatstvem pak nosili do skladu, odkud ho podnikavý Litevec posílal do Vilniusu. Když ho policie nachytala, ani se nevyděsil: Ano, posílá do Litvy staré šaty pro Červený kříž – a co má být? Zástupci ČK naneštěstí o téhle operaci neměli tušení.
Jiný chlapík, taky z východní Evropy, se dostal do zpráv – doslova – p****í do vrchu. Zalezl totiž po hlavě do kontejneru, které tu občas potkáte na ulici a do kterých lidi házejí nepotřebné oblečení a boty. Kontejnery jsou vybavené podobným mechanismem jako některé koše na odpadky: když je otevřete, vyklopí se jakási rampa, na kterou položíte příslušné předměty a která se při uzavření kontejneru promění ve skluzavku, po které předměty sjedou dovnitř. Dostat je ven je pro obyčejného smrtelníka skoro nemožné. Tenhle smrtelník se o to pokusil a málem se mu to podařilo. Vsoukal se na rampu, kontejner se napůl uzavřel a on po hlavě sklouzl dolů. Ven mu trčely jen zuřivě kopající nohy. Během záchranné akce bylo nutno vyříznout ze strany díru do plechu a tou ho vytáhnout ven. Ihned po osvobození byl zatčen za pokus o krádež.
Jak říkám, tady takové věci berou vážně.
(Myslím, že kdyby se nepřiznal, že mu šlo o šatstvo, nezatkli by ho. Stačilo přece bez mrknutí oka vysvětlit, že v kontejneru hledal místo k přenocování nebo se toužil schovat před deštěm.)
Žebráci, na rozdíl od zlodějů a podvodníčků, mají v Londýně pré. Je to činnost oblíbená jak mezi přistěhovalci, tak mezi Angličany křtěnými Temží. Šikovný žebrák si denně vydělá dvě stě liber v centru a sto liber na předměstí. Je to nezákonná činnost, přirozeně, ale když vás při ní policajt načapá, řekne vám nanejvýš, ať se přesunete někam jinam. Dočetla jsem se, že prý za žebrání můžete dostat pokutu, ale nevím o žádném žebrákovi, který by pokutu platil.
Navíc se při žebrání zřejmě smíte dopouštět drobných podvůdků a bude vám to odpuštěno. Před Paddingtonským nádražím už nejmíň půl roku stojí chlapík s podezřele londýnským přízvukem, který si touží koupit jízdenku do Leedsu a ještě pořád mu chybí 4 libry a 37 pencí. Kdyby třepal kasičkou s názvem kterékoli neziskové organizace, nestál by tam ani půl dne.
Vymyslela jsem ovšem situaci, která by policajtům a jim podobným pořádně zamotala hlavu. Na frekventovaném nároží stojí pohledná Afričanka, něžně se usmívá a v ruce drží kyblíček s nápisem FOR CHARITY. Takže: "Na dobročinnost". Typický podfuk. Až na to, že Charity je skutečné jméno téhle dívky. Takže vlastně ne podfuk...
Charity je v Africe běžné jméno. Já osobně znám tři.
