Znám jeden vtip, který K. nemá rád, ale proti své vůli se mu směje. Sejdou se tři pastoři, jeden z Německa, druhý z Francie, třetí z Nigérie. Povídají si o tom, jak naloží s penězi, které každou neděli vyberou od kongregace. Jak poznají, kolik peněz patří jim a kolik Bohovi? "To je jednoduché," povídá Němec. "Já namaluju na zemi čáru, pak peníze vyhodím do vzduchu – a co spadne za čáru, je Bohovo, co spadne před ni, je mé."
"Já to dělám podobně," povídá Francouz. "Nakreslím na zemi kruh, vyhodím peníze do vzduchu – a co spadne do kruhu, je Bohovo, co vně kruhu, je mé."
"No a já," povídá Nigerijec, "vyhodím peníze do vzduchu. Co Bůh chytí, je Bohovo. Co spadne zpátky na zem, je mé."
Bůh ví (nepochybně ví), kolik pastorů v křesťanské jižní Nigérii si žije na vysoké noze a využívá k tomu bezmezné zbožnosti a – mezi námi – i trestuhodné naivity věřících. Kolik chudých věřících uškudlí každý týden ekvivalent dvaceti nebo třiceti korun v nigerijských naira (částka, za kterou se v Nigérii několikrát pořádně najíte) jen proto, aby mohli v neděli přispět "na Boha" – a když pak vidí pastora, jak se projíždí po čtvrti v zánovním mercedesu, případně si – je-li jiného než katolického vyznání – opatří dvě či tři pohledné manželky, říkají si, že ho Bůh určitě miluje, když ho tak zaopatřil. Částky, o které nigerijský Bůh v zastoupení místních šikulků své ovečky okrade, se ani zdaleka nedají srovnat s částkami, o které okrade naivní Američany texaský či louisianský Bůh v zastoupení televangelistů, ale i tak řadě věřících vyrobí nepříjemnou díru do rozpočtu.
K. má s božskými požadavky v Nigérii své zkušenosti. A tady v Londýně už taky. Když před pár lety pátral po příhodném kostele, kam by si mohl každou neděli chodit provětrat duši, narazil na dvě či tři pozoruhodné instituce, zřízené nepochybně hlavně z účelem namazání kapes pastorů. Jednou strčil hlavu do kostela – vlastně spíš jen obyčejného, byť rozlehlého domu ověšeného opršalými transparenty slibujícími život věčný, spasení, účinné modlitby a tak dále, a okamžitě po něm skočil jakýsi Ghaňan, ne pastor, jen aktivní člen kongregace. Oslovil ho "bratře v Kristu", hned ho pochválil, že je jistě dobrý křesťan, když našel cestu k nim, a vzápětí se zeptal, kolik bere.
"Co-co-co?" podivil se K. "Co má můj příjem společného s tím, že jsem zašel do kostela?
"Jde přece o to, abys nám mohl správně přispívat," oznámil K. jeho nový bratr. "Obvykle to činí patnáct procent platu."
Teď chodí K. do anglikánského kostela dva bloky od baráku, na půlhodinovou nedělní mši, která začíná v 8 ráno. Když zaspí, zanadává a počká si do příštího týdne. Na hodinovou mši, která začíná v 10:30, šel jen jednou a prý se mu zdála dlouhá.
V K.-ově kostele se při mši nevybírá. Pokud vás peníze pálí v kapse, můžete je hodit do kasičky. Přestože K. bere Boha a všechno kolem něj velmi vážně, tento nefanatický, snad dokonce vlažný způsob uctívání mu vyhovuje.
Můj manžel Jorubanka, její manžel a všichni potomci (s výjimkou dvacetiletého syna, který se vzbouřil a chodí na fotbal) navštěvuje jakýsi prazvláštní kostel Nebeské pravdy. Je to zřejmě odnož jedné z neslýchaných denominací, jakých najdete v jižní Nigérii spoustu. (Můj osobní favorit je Válečná sekyra Ježíšova). Kostel je to každopádně černočerný. Když jsme tam přednedávnem zašli na narozeninovou oslavu, všichni mě udiveně vítali, jako bych navštívila nejhlubší Afriku. Můj manžel Jorubanka s rodinou tam chodí oháknutá do modrého hábitu se žlutým lemováním a v bělostném klobouku s nabíraným okrajem, který pro oči nás bezbožníků vypadá jako kuchařská čepička Magdalény Dobromily Rettigové. Jednou se nám můj manžel pokusila vnutit modrožlutý hábit – s tím, že nám ho za pouhých 80 liber nechá ušít na míru. Nepamatuju se, že bychom si já nebo K. kdy koupili takhle nákladný kus oděvu, nemluvě o tom, že podobný hábit v podobné kvalitě koupíme v Brixtonu za bůra, kdybychom si ho snad přáli vlastnit. Nějak jsme se vymluvili, nebylo to snadné. A K. říkal, že v tomhle případě se vážně nedá poznat, kde končí zbožnost a začíná podnikatelský duch mého manžela Jorubanky. Od té doby se jejímu chrámu vyhýbáme.
Ale teď si K. zas jednou naběhl. Našel na chodbě balíček adresovaný jedné její dceři a odnesl jí ho do patra. Balíček vypadal pěkně a on měl strach, že by ho mohl ukrást Jednička, náš budižkničema z Konga. Můj manžel byla doma – nedávno přišla o práci a je teď doma skoro pořád. Zdvořile K. poděkovala a vrazila mu do ruky obálku.
"Nejnižší příspěvek je deset liber," prohlásila.
K. obálku nesl do pokoje a div u toho nebrečel.
"Co budeme dělat?" ptal se zoufale. "Dala mi obálku. Koukni." Obálka byla krásně barevně potištěná – církev Nebeské pravdy si dala záležet. Byla rozměrná – asi aby se do ní vešla spousta peněz od věřících, a stálo na ní: BŮH POTŘEBUJE VAŠE PENÍZE.
"Tak ji zahoď," řekla jsem. "Bůh naše peníze nepotřebuje. Je všemocný, a kdyby snad přece potřeboval prachy, vytiskne si je."
"Ale co na to řekne tvůj manžel? Nebude se zlobit?"
To jsem odmítla řešit. "Jestli do tý obálky dáš jedinou libru, nas—u se já," ujistila jsem ho. "Je ti doufám jasný, že když jí přispějeme teď, bude čekat příspěvek každej tejden. Je ti to jasný?"
K. řekl, že mu to jasný je.
"Jak si to vůbec představuje – beze všeho ti vrazit obálku? Proč bys měl přispívat zrovna na její kostel? Vždyť tam nechodíš."
"Někteří věřící," řekl K. opatrně, "vybírají na kostel, ale... ale... ale... no prostě si to nechají," vykoktal rozpačitě. "A ona zrovna přišla o práci."
"Ty podezíráš mého manžela?"
K. sklopil hlavu.
"Hele, tak jí tu obálku prostě nevrátíme. Vyřešeno. Tečka. Akce mrtvej brouk."
"Jo, to máš pravdu," řekl K. a tvářil se o něco méně zoufale. "Připomenout se nám to neodváží. Seš chytrá! Dej mi pusu!"
Ale mýlil se. Když jsem pár hodin nato potkala svého manžela Jorubanku v kuchyni, zeptala se mě, co je s obálkou. Nemělo cenu předstírat, že nevím, o čem mluví. Šla jsem na to od lesa.
"Jo, jo, dáme ti ji v neděli."
"Až v neděli? Proč?"
"V neděli přece půjdeš do kostela..."
Dostala jsem ji. Bylo úterý a moje manžel Jorubanka spustila desetiminutový, zmatený a nesouvislý projev, který mi měl pomoci pochopit, že v neděli ráno je příspěvek v obálce vítán, ale bylo by mnohem lepší, kdybych jí ho dala ještě dnes.
Kývla jsem.
A pak jsem, s K.-ovým váhavým souhlasem, provedla strašlivou věc. Vzala jsem list papíru, krasopisně ho popsala idiotskými frázemi typu "Modli se a Bůh ti pomůže", "Jsme na vaší straně, ať se děje cokoli" a "Je nám líto, že nemůžeme přispět finančně, ale každý den se za vás pomodlíme". Zakončila jsem to úryvkem ze Žalmu 23, v Nigérii tak oblíbeného ("Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí..."). Pak jsem stránku pečlivě poskládala tak, aby ji při běžném omakání bylo snadné zaměnit za tenký svazeček dvacetilibrovek. Načež jsem papír strčila do obálky a tu zalepila izolepou, aby ji nešlo nenápadně rozlepit a juknout, co je v ní. Abyste viděli, co je uvnitř, museli jste ji roztrhnout.
Tři minuty nato jsem obálku obřadně předala svému manželovi Jorubance, se sklopenýma očima a omluvou, že je mi líto, ale víc si vážně nemůžem dovolit. Vzala obálku do ruky a rozzářila se. Upřímně mi poděkovala a slíbila, že v neděli obálku odnese do kostela.
No nevím. Ve středu ráno jsem svého manžela potkala u koupelny. Zdálo se, že je v mizerné náladě. Když jsem jí popřála dobré ráno, jen cosi otráveně zamručela a odvrátila hlavu.
"Co jsem ti říkal?" pochválil mě K. "Nevybírala na kostel. Jsi chytrá. Dej mi pusu."
