Čtvrteční zasedání mělo podle plánu trvat půldruhé hodiny, ale protáhlo se skoro na čtyři. (Proto jsem taky už nestihla o něm podat zprávu na blogu.) Paní Vifi si opatřila advokátku – starší dámu, která celý život pracovala jako nezávislá sociální pracovnice a teď, když odešla na odpočinek, pomáhá zadarmo lidem, kteří ji potřebují.
Bessie, jak se nám představila, seděla těsně vedle Vifi – až nebezpečně blízko, podle toho, co jsme o Vifi slyšely --, a držela ji za loket. Byla mírná, působila bezmála plaše, ale vytáhla zbraň těžkého kalibru: diskriminaci. Paní Vifi je ubližováno hned na několika frontách: jako osobě narozené v cizině, jako ženě a jako staršímu člověku. Přihodila k tomu kulturní diskriminaci: paní Vifi pochází z kulturního prostředí, v němž jsou fyzické doteky běžné, není-liž pravda? obrátila se na mě.
Musela jsem uznat, že podle mých zkušeností je v Čechách skutečně běžnější než v Anglii, když jeden kolega sáhne na druhého.
Tak to šlo dál a dál,. Bessie mluvila tichým, laskavým hlasem, snažila se komisi přesvědčit, že si paní Vifi nezaslouží být vyhozená jen za to, že se v jejím chování projevuje výchova v jiném kulturním prostředí a tak dále. Výklad se táhl jak těsto na štrůdl a předkyně komise netrpělivě poposedávala. Nechtěla Bessii přerušovat, to se v kulturním prostředí těchhle zasedání prostě nedělá, a tak jí nezbylo, než počkat, až skončí. Pak řekla jen: "Děkuji Bessii za rozbor situace. Komise ale už učinila rozhodnutí."
Do vzniklého napjatého ticha se ozývalo jen Vifiino tlumené remcání.
"Chceme Vifi poskytnout tři měsíce zkušební doby. Nebývá to zvykem, pravda, protože na naší škole pracuje už osm let, a proto jsme za tím účelem připravily návrh nové pracovní smlouvy. Během těchto tří měsíců Vifi musí --" (následoval výčet všeho, co musí paní Vifi dodržet a co je, mezi námi, většině zaměstnanců jasné bez říkání: dostavovat se každý den včas do práce, uklízet v učebnách, které jsou zrovna prázdné, odcházet nanejvýš půl hodiny po skončení pracovní doby) "-- a nesmí --" (následoval výčet věcí, které by, mezi námi, většině zaměstnanců ani na mysl nepřišly: nevyrábět kolegům při pozdravu modřiny na hrudi, nesahat na prsa ženám a na zadnice ani ženám, ani mužům, nebloumat po budově ani pozemku školy v době, kdy tam nemá co dělat, a nenahlížet do místností, v nichž zrovna někdo zasedá). Tohle musí paní Vifi dodržovat od tohoto okamžiku až do 26. září. Pokud na ni během této doby budou další stížnosti, bude bez dalších jednání propuštěna.
Vifi pořád cosi brumlala, ale Bessie byla s výsledkem nadmíru spokojená. "Nepropustí vás!" opakovala jí znovu a znovu. "Dostala jste šanci!"
Pak následovala pozoruhodná půlhodinka, během níž Bessie dělala figuranta a paní Vifi se na ní učila, jak neobjímat lidi, jak je nebrat za prsa a neštípat do zadnice. Bylo to k popukání – i přísné ředitelce škubalo v koutcích. Bessie, střízlivá Angličanka, pro kterou tohle ochmatávání muselo být hotové utrpení, volala: "Vidíte, jiná kultura! My Angličané si musíme na jiné kultury zvyknout! Otevřít se jim, nepohrdat!"
Takže vlastně všechno dobře dopadlo. Paní Vifi dostane šanci začít znova – a snad si tentokrát dá lepší pozor. Teda doufám... ale pochybuju. Když jsme, celí zničení, ze zasedačky odcházeli, paní Vifi se po mně místo poděkování vrhla a sevřela mě dobře na minutu v medvědím objetí, načež mě těžkou rukou opakovaně pleskala po zádech. Radši jsem se nekoukla, ale vůbec bych se nedivila, kdybych měla na rameni modřinu.
