Soud usoudil, že Lucia s Davidem budou smět své děti vídat třikrát týdně, v pondělí, ve středu a v sobotu, vždycky na dvě hodiny. "Kontakty" začínaly v poledne a konaly se v nenápadném baráčku v jedné z jiholondýnských čtvrtí. Centru se říkalo Family Ties, Rodinné svazky – vůbec bych se nedivila, kdyby si to chytlavé jméno někdo vypůjčil ze známého amerického seriálu.
Kontakty začínaly ve dvanáct – přesně v době, kdy se to sociálním pracovníkům, pěstounům, "osobám dohlížejícím na to, aby bylo o všechny děti dobře postaráno" a koneckonců i tlumočníkům hodilo docela dobře, ale dělníkovi, který dělá na denních směnách, vůbec ne. David už několik měsíců pracoval v docích – tak jako několik českých a slovenských Romů, co znám, v jisté fabrice balil banány. Teď si kvůli kontaktům musel brát vždycky na celý den dovolenou – a pak mu začala narůstat áčka. I kdyby uměl anglicky, sotva by se jeho zaměstnavateli líbilo vysvětlení "Promiňte, já teď do práce moc chodit nemůžu. Musím navštěvovat své odebrané děti." V té době byl David, tak jako většina z nás, přesvědčený, že děti bude mít za pár dní zpátky.
Na kontakty, aspoň ze začátku, David chodit musel. Jednak své děti toužil vidět, jednak by Lucia (která je, jak jsem později zjistila, pologramotná) do zapadlé uličky v jižním Londýně prostě nenašla cestu. Krom toho mu právník kladl na srdce, že musí o děti projevovat zájem, pokud je chce mít brzo nazpátek. Sama jsem mu to tlumočila a David zaníceně přikyvoval. Ano, ano, udělá cokoli, jen aby měl své děti zase doma.
Center jako Rodinné svazky je v Londýně nemálo – a tohle bylo od Balogovic bydliště vzdálené dvě a půl hodiny cesty autobusem. Balogovi jinak necestovali – David mi až po čase prozradil, že metrem nebo londýnskými vlaky cestovat prostě nedovedou. Byli to prostí, málo vzdělaní lidé z "dědiny" a cesta do Londýna – asi před rokem – byla jejich jediným husarským kouskem. Teď se najednou měli dostavovat na neznámé adresy ve čtvrtích, o kterých nikdy předtím neslyšeli. Do několika soudních budov, na sociálky, do lékařských ordinací, kam pěstounky vodily děti na prohlídky, do všemožných center, kde se pořádaly o jejich dětech porady a konference. Tam všude byla přítomnost rodičů žádoucí. David s Lucií se vážně snažili. Lítali jak hadry na holi z jednoho konce velkoměsta na druhý, ale neměli valný orientační smysl ani odhad pro čas a vzdálenosti. Obvykle přicházeli buď o dvě hodiny dřív, anebo příliš pozdě. Stačilo pár týdnů a vytvořili si pověst značných nespolehlivců.
Do centra Rodinné svazky chodili vždycky včas – někdy tak brzo, že je recepční z čekárny vykázala a řekla, že musejí počkat venku, kontakt se bude konat až za hodinu a takhle dlouho tu zaclánět nemůžou. Zvykla jsem si je vídat, jak stojí u plotu sousedního baráčku a trpělivě čekají, až jim přivezou děti.
Moje role na kontaktech byla nezáviděníhodná: měla jsem za úkol se přesvědčit, že se rodiče s dětmi nedomlouvají na něčem nekalém, nenašeptávají jim něco nevhodného – a kdyby to snad dělali, hned to nahlásit sociálním pracovnicím. Krom toho jsem Balogovým vysvětlovala, co smějí a co nesmějí, a když šli s dětmi na záchod, musela jsem jít s nimi a pak hlásit, jestli všechno proběhlo tak, jak mělo. Balogovi se ovšem mezi sebou bavili romsky. Pravda, byla to romština značně zředěná slovenskými výrazy a občas nějakým anglickým slovíčkem, které tu pochytili. Začala jsem se horempádem učit aspoň pár základních frází – ne kvůli Balogovým, ti dobře věděli, že romsky neumím. Kvůli sociálním pracovnicím, které měly plné právo pochybovat, že skutečně vím, o čem si rodinka povídá. Ze začátku naštěstí nikdo netušil, že hlavním Balogovic jazykem není slovenština, a když to konečně pochopili, dařilo se mi úřady přesvědčit, že aspoň částečně rozumím romsky. Jedna ze sociálních pracovnic ve vyšší pozici se pokusila rodině romštinu zakazovat, ale vysvětlila jsem jí, že je to jejich mateřština, děti slovensky neumějí – a snad se pamatuje, kdy naposled mívali lidé pod přísnými tresty zakázáno mluvit rodným jazykem. Sklapla. A já jsem začala zoufale pátrat po romském tlumočníkovi, ochotném tuhle práci převzít. Ne že by se mi nehodilo těch pár peněz, co jsem vydělala na Balogovic neštěstí. Říkala jsem si ale, že by se člověku, který plynule mluví romsky, mohlo snáz podařit přesvědčit úřady, že Balogovi své děti opravdu, ale opravdu k ničemu nenavádějí. Tlumočníka jsme nenašli, i když sociálka dvakrát za sebou přivedla jako tlumočnici Rumunku, pak ji zas rozpačitě poslala domů a vyžádala si opět moje služby. (Zjistila jsem při té příležitosti, že mezi jazyky na "oficiálním" seznamu, kterých je něco ke dvěma stovkám, romština nefiguruje. To se od té doby změnilo – a dnes už najdete romské tlumočníky, před dvěma roky ještě ne.)
Kontakty se odehrávaly "v naprosto přirozeném prostředí" – na docela pěkném, ač už trochu ošoupaném koberci v "kontaktní místnosti". Byla tam pohovka, na které seděli rodiče, pár polic s hračkami, houpací kůň – a na protilehlé straně místnosti pět nebo šest židlí pro sociální pracovníky. Málokdy jsme tam byly jen dvě, častěji tři nebo čtyři. Všechny jsme bedlivě sledovaly, co rodina dělá, co jí, jak si hraje s dětmi, a jedna ze socpracek o tom sepisovala zprávu. Některé socpracky je nechávaly na pokoji, jen jsem se jich musela zeptat na pár věcí. Jiné je nenechaly v klidu ani minutu a neustále jim říkaly, co smějí a nesmějí dělat. Nejdůležitější bylo, aby rodiče děti utvrzovali ve víře, že jsou u pěstounek tak trochu za odměnu, že je to něco jako výlet k babičce, a že oni, jejich máma a táta, s jejich pobytem tam zcela souhlasí. Hlavní je nevystavovat děti zbytečným traumatům.
Děti i tak plakaly a křičely pokaždé, když jim máma naposled dala pusu a řekla jim, že ji zas brzo uvidí. Lucia věděla, že před dětmi plakat nesmí, to by se úřadům nelíbilo, a tak pak vždycky vyběhla z místnosti a až za rohem se jí spustily slzy. Socpracky a já jsme plačící děti předaly řidičům, kteří je rozvezli zase za pěstouny. Nebylo to daleko. Obě pěstounské rodiny bydlely v jižním Londýně – a já jsem si nemohla pomoct: zdálo se mi, že si centrum Rodinné svazky úřady vyvolily proto, že to pěstouni do něj měli blízko a rodiče daleko...
Uplynulo pár týdnů a z kontaktů se stala rutina. Málem jsem napsala "příjemná" rutina a, mezi námi, pro většinu ze zúčastněných to rozhodně příjemné bylo. Zejména o sobotách, kdy se za tyhle služby platí o polovinu víc, jsme si já a socpracky docela namazaly kapsu. Socpracky teda podstatně víc než já – za to, že sedí s "klienty" v místnosti a píšou o tom zprávy, dostávaly prý mezi třiceti a padesáti librami na hodinu. Balogovi nedělali žádné problémy, děti byly hodné a poslouchaly, byla to vlastně pohoda. V Centru jsem zahlédla několik rodičů, kteří se sem taky přijeli setkat se svými ratolestmi – a s těmi tak snadná práce věru nebyla. Křičeli, rozčilovali se, kopali do nábytku a neustále mleli o svých lidských právech. Balogovi, co jsem je znala, jednou jedinkrát nezvedli hlas.
A ty jejich děti! Když se Lucinka vrátila z nemocnice, stala se miláčkem všech lidí v okolí. Bože, jak rozkošné to bylo dítě! O to roztomilejší, že jí na horní čelisti chyběla celá řádka zubů. Pěstounka, které ji přidělili – společně s jediným chlapečkem, Davidem – se do ní úplně zamilovala. Ostatně – obě pěstounky byly ze svých svěřenečků celé pryč. Děti byly hezké, roztomilé, poslušné. A malé – snadno zvladatelné. Většina pěstounských rodin v Londýně má v péči náctileté: rozjívené chuligány, se kterými si jejich rodiče prostě nevědí rady (a často je, jak jsem párkrát viděla na vlastní oči, sociálce svěří zcela dobrovolně, jsou rádi, že se jich na čas zbaví). Balogovic děti musely být pro pěstounky jako dar z nebe: nebyly s nimi žádné potíže a dostaly za péči o ně zaplaceno stejně, jako kdyby se zlobily s pubertálními sígry: zhruba čtyři stovky týdně za dítě plus všechny výdaje.
Vůbec se nedivím, že se pěstounkám nechtělo děti vracet.
Zítra napíšu, jak probíhaly Balogovic pokusy o znovuzískání dětí, a taky o machinacích, které za tímhle případem – možná – byly.
