Tímto vzdávám hold všem Čechům, Moravanům i Slezanům, kteří – pokud to panu ministrovi zdravotnictví vyšlo – protrpěli dva víkendy bez jediné kapky lihu. A ten třetí, jak to vypadá, protrpí bez LACINÉHO lihu, neboť je zatím povoleno prodávat pouze chlast "archívní", starší než tři čtvrtě roku...
Přesně tak, nešťastníci. Můj obdiv k vám je o to větší, že to na vlastní kůži nezažívám. Pobývám toho času v Maďarsku, v zemi omamného likéru Unicum, kde sedmičku slušného červeného – ve skleněné láhvi – koupíte za třicet korun a kde --- ale nechme toho, nač sypat sůl do ran postiženým ve válečné zóně stižené dvoutýdenní prohibicí? Vždyť si svá zranění ani nemohli vymýt špiritusem – a teď jenom tím archívním.
Chci mluvit o něčem docela jiném, totiž: Fakt ten alkohol tak strašně potřebujem?
Jakmile začaly v českých novinách vycházet články s titulky jako "Prioritou české vlády je obnovit prodej alkoholu" a tak podobně, začali si je lidé přeposílat – přeložené, případně, do cizích jazyků, a s jízlivými komentáři. Vida, tak prioritou vlády České republiky není snížit nezaměstnanost, posílit ekonomiku země, vymýtit chudobu a negramotnost (kterých máme, jak jsme k překvapení poslanců a jim podobných nedávno objevili, víc než dost), vymýtit korupci na všech úrovních, nalézt uspokojivé řešení otázky národnostních menšin, případně něco udělat s ruskou mafií v našich městech – ale obnovit prodej alkoholu. Kdo by to byl řekl...
Anebo – napadá mě hrůzná myšlenka – anebo právě prodej alkoholu pomůže vyřešit všechny tyhle trable? Pomůže ekonomice –- vždyť daně za alkohol jsou vysoké jak dům --, negramotné sice psát nenaučí, ale chudým pomůže snášet chudobu, a právě tak pomůže prostým občanům snášet skutečné i domnělé ústrky ze strany národnostních menšin (či většiny), ruské mafie, případně zástupců vlády. Ne nadarmo se vytvořilo úsloví "utopit trápení v alkoholu".
Ne, ne, ne, tohle není přednáška zapšklého abstinenta, vyčítajícího "hříšníkům", že si tu a tam trošku přihnou. Bohové vědí, že se dovedu podívat na dno sklenice! Ale nasávala jsem už v příliš mnoha zemích, než aby mi přístup Čechů, Moravanů, Slezanů – a mezi námi snad všech národů z naší geopolitické oblasti – připadal naprosto normální či snad dokonce jediný možný.
Teď už se to trochu zlepšuje, ale pamatuju se na doby, kdy přijít do hospody a dožadovat se limonády či snad dokonce horkého čaje bez rumu, bylo považováno za nevychovanost, případně urážku všech poctivě chlastajících dělňasů, kteří v téhle hospodě zazdívali rumy do piva od chvíle, co jim skončila (případně začala) ranní směna, a dělali to tak už od puberty. Byly doby – a ty v některých oblastech nepominuly --, kdy odmítnout přípitek šedesátiprocentní hruškovicí byla drzost rovnající se urážce majestátu chlapíka, který ji – tady, těmahle rukama! – osobně vypálil. V některých oblastech nefungovala – a dosud nefunguje – ani "výmluva", že jste tu vozem. "Jen nemějte strach," ujistil vás chlapík, "a dopřejte si. Já vám dám s sebou tady tu lahvinku – kdyby vás snad nějaký policajt načapal, stačí mu ji vrazit."
Přesně tak: alkoholem se daly léčit i následky opilosti, a nejen v podobě proslulého ranního "psího chlupu".
A spousta cestujících českých občanů se podivuje nad nemožnými způsoby, jaké se jim pokoušejí vnutit představitelé – případně policisté – jiných národů. Každou chvíli vidíte v televizi tu či onu českou celebritu, více či méně vtipně se rozhořčující nad tím, jak těžké může být třeba zakoupit v Americe pivo. Fakt je, že za jistých okolností se americké složitosti ohledně koupě úplně obyčejného čepovaného piva na ulici mohou zdát velmi absurdní – vzpomínám třeba na jistou českou veselici (už nevím, při jaké příležitosti) v newyorských ulicích. Normálně se alkohol – jakýkoli alkohol – na ulici prodávat nesmí, na to jsou vyhrazené bary a hospody s nesnadno získatelnou licencí. Organizátorům se povedlo získat výjimku – ale nesměli prodávat pivo: museli prodávat lístečky, které jste pak předali slovanské krásce u pípy a ta vám natočila pěnivý půllitr. O české pivo byl zájem, a tak bylo třeba vystát dvě fronty: na lísteček a na pivo. Jedincům odrostlým ve vlasti, kde bylo snazší sehnat pivo než mléko, to přišlo směšné a já se jim nedivím. Podobně jim připadají směšné hnědé papírové pytlíky, z kterých si každou chvíli loknou američtí bezdomovci nebo podobní týpkové. Rozšířily se zvěsti, že "americký zákon praví, že se smí pít na ulici, ale jen z papírových pytlíků". Není to pravda, není to zákon: jde spíš o nepsanou dohodu. Ve většině států alkohol na ulici pít nesmíte, ale když máte láhev zabalenou tak, aby nebylo vidět, čeho je to láhev, policajti vás obvykle nechají na pokoji.
Jistě, i Amerika má daně na alkohol velké jako dům (i když ne tak velké jako třeba Kanada) a i ona má z vypitého alkoholu nemalý příjem. Ale nedovedu si představit, že by se v novinách – ve vší vážnosti -- objevilo: "Prioritou americké vlády je" – hádejte co. Vláda s touhle prioritou by nejspíš padla.
Česká vláda, mám pocit, se svou "prioritou" naopak snaží zajistit svou dlouhotrvající, všeobecnou oblíbenost...
O různém přístupu k alkoholu v různých zeměpisných šířkách a délkách by se dalo mluvit dlouho. V muslimských zemích bývá zakázaný – ale ne na nejvyšších úrovních. V těch umírněnějších si leckterý bezvěrec a odpadlík může dávat do sosáku omamných nápojů, co hrdlo ráčí, zatímco pravověrní jen smutně koukají. Když přistanete na letišti v Dubaji (kde je normálně alkohol zakázaný), nevěříte vlastním očím: letištní halu tvoří kilometr dlouhá chodba lemovaná chlastem. V Malajsii uvidíte v obchodech nápisy "Nezletilým do 18 let a muslimům alkohol neprodáváme". A když si ho coby zletilí nemuslimové koupíte, platíte astronomickou "daň z hříchu" (což je její oficiální označení).
Ve většině zemí světa, kde jsem kdy byla a pila, se chlastá o sto šest, ale, abych tak řekla, chlastající si uvědomují, že... ehm... je pití nad určitou míru skutečně tak trochu nepravost. Jen v geopolitické zóně zahrnující, řekněme, část střední a celou východní Evropu, část severní Evropy a poměrně malou část pobřeží Středozemního moře a taky, obávám se, celé Rusko až po Sibiř, se vyvinuly zvyklosti, podle kterých se za nepravost leckdy považuje nepít. Ve velké části téhle oblasti emancipace nepostoupila natolik, aby se povinnost popíjet vztahovala i na ženy. V naší republice postoupila.
Jasně, že už to dávno není tak divoké, jako kdysi. Ale všeobecný nářek nad dvaceti miliony zabavených lahví – to jsou dvě na každého obyvatele republiky, včetně těhotných žen, kojenců a profesionálních řidičů – zní trochu příliš hlasitě a zoufale. Ostatně i pobouření nad dvojicí – no ano, vrahů! – kteří podle všeho při plném vědomí míchali metanol do alkoholu. Jasně, je to něco příšerného, pobouřilo to i mě (ostatně, tak jako každý z nás, mám pár přátel a známých, o jejichž bezpečnost se právem obávám). Jen se musím sama sebe ptát, jestli by nenávist vůči pachatelům byla stejně hluboká, hlasitá a všeobecná, kdyby místo do omamné látky jménem etanol, kterou někteří za jed považují, míchali metanol (či nějaký jiný laciný jed) třeba do dětské výživy...
No, to byl jen takový nápad.
