"Ale vždyť je to dobře!" volal K. "Proč by se jim mělo tolerovat, aby se všude roztahovali – to je nechutné a uráží to Boha! A Američani hned mají plnou hubu řečí. Prý lidská práva – lidi, kteří se neumějí chovat slušně, na žádná lidská práva právo nemají."
K. je občas příšerně konzervativní. Teda hubou. Tak jako spousta lidí si i on něco přečte na internetu a bezmyšlenkovitě k tomu zaujme stanovisko, jakému se říká "převzaté": nepodložené ani vlastní životní zkušeností, ani vlastním uvažováním.
Obvykle ho to zase brzo přejde, ale v případě návrhu nového zákona, který národní shromáždění v Nigérii schválilo už v květnu 2013 a který se 13. ledna odhodlal podepsat i prezident Goodluck Jonathan, si trval na svém: je správné, když se práva gayů trochu zkrouhnou. Fakt se v Nigérii moc roztahují. A co si o tom má myslet Bůh?
Nový zákon práva gayů nezkrouhnul -- gayové v Nigérii žádná práva neměli už podle existujícího zákona, podle kterého se "sodomie" trestala vězněním. "Sodomie" je ovšem z právního hlediska velmi nepřesný termín zahrnující mnoho věcí, od análního sexu (jak se ten výraz obvykle vykládá) přes orální sex až po "normální" sex s nezletilou. Tahle nepřesnost způsobuje nejeden problém třeba v jižanských státech USA. Nigérie teď terminologii vyřešila: nový zákon trestá až čtrnácti lety káznice "gay manželství" (které starý zákon, přirozeně, nikdy nepovoloval), "láskyplné vztahy" mezi osobami stejného pohlaví a členství v organizacích bojujících za práva gayů. Takže gayové, zbavení posledních zbytků svých práv, se ani nesmějí pokusit je vybojovat zpátky.
A K. se z toho raduje!
Nejdřív jsem na to šla logikou. "K., ty říkáš, že se prý v Nigérii gayové všude roztahují – ale viděl jsi tam jednou jedinkrát jediného gaye? Jistě, určitě existují, ale musejí se tak dobře skrývat a přetvařovat, že nikoho, kdo je od pohledu gay, na ulici nepotkáš."
"Tím hůř!" řekl K., "jsou vychytralí."
"Víš, co tenhle zákon znamená pro každého, kdo se narodil jako gay? Buď bude celý život sám a při každém pokusu o sblížení s osobou, kterou potkalo něco podobného, bude riskovat čtrnáct let v lochu. A lidi si na něj budou ukazovat a podezírat ho. Nebo se ožení – a celý život stráví ve lži. A co jeho manželka? Víš, jak hrozné to je, mít za partnera člověka, který nás, už z principu, milovat prostě nedokáže? Zaslouží si to snad tyhle ženské?"
"Zakazuje to Bible," řekl K.
"Jo, v Knize Leviticus. Ve které se zakazuje taky skoro všechno ostatní."
K. jen cosi mručel. Zjevně mi nevěřil. Zasekl se a žádný argument na něj nefungoval. Držel se názoru, že gayové trpět zasluhují, protože urážejí Boha. A jestli i je stvořil Bůh? Ne, gaye Bůh v žádném případě nestvořil. Ty stvořil Ďábel. Patří do vězení a po smrti do pekla.
Konečně mě něco napadlo. "A co Pavel?" řekla jsem.
"Co – co Pavel?"
"No Pavel přece. Náš kamarád Pavel. Ten taky patří do vězení a do pekla?"
"Pavel???" K. nevěřil svým uším. "Pavel nepůjde do pekla. Ten půjde do nebe – rovnýma nohama!"
"A to ti v Pavlově případě nevadí, že je gay? Že má láskyplný vztah s jiným mužem a žije s ním, když už chceš citovat Bibli, 'jako se ženou'? Jo, a v Česku byl dlouhá léta aktivistou za práva gayů. Patří podle tebe na čtrnáct let do lochu?"
"Pavel? Ty jsi se zbláznila!"
K. má na rozdíl od spousty jiných (občasných) konzervativců tu výhodu, že se, když je zaseknutý, dovede odzaseknout. Brzo si dal dvě a dvě dohromady a pochopil, že nešťastní nigerijští gayové, po kterých teď policajti pojedou jak slepice po flusu (Jonathan Goodluck se, jak se zdá, odhodlal návrh zákona podepsat především proto, aby si ho v roce 2015 národ opět zvolil prezidentem) jsou docela obyčejní lidi, někteří skvělí stejně jako Pavel, jiní možná méně skvělí, ale pořád ještě lidi. Zděsil se, že teď tihle lidi budou trpět kvůli nějakému blbému zákonu. "No, snad ho zase zruší," vydechl. "Nebude to snadné, ale... Mezinárodní komunita to přece nepřipustí."
Obávám se sice, že mezinárodní komunita s nově schváleným nigerijským zákonem mnoho nenadělá, aspoň ne v dohledné době, ale těší mě, že K. prohlédl. Ne díky prohlášením gay aktivistů ani intervenci mezinárodní komunity. Díky jedinému člověku, kterého dobře zná.
K. sám službu "toho jediného, kterého dobře znám" vykonává často. Hlavně v Česku. Nejedna stařenka svou z hrůzu z "černých", které vídala pouze v televizi, překonala poté, co K. pohladila po hlavě a vykvikla: "Jé, on má vlasy jako drátěnku na nádobí!" Nejeden člověk přesvědčený – právě tím "převzatým" názorem, tak chytlavým – že bude třeba kolem Evropy vybudovat solidní zeď, aby sem už žádní "černí" ani "přičmoudlí" nemohli, si po hodině prokecané s K. svůj názor poopravil. Nepovede se to vždycky, samozřejmě, ale leckdy stačí potkat jediného gaye, Žida, černocha, muslima, aby si člověk poopravil názor na homosexuály, sionisty, Afriku a islám. Vrátka v mysli, která zůstávají abstraktnějším argumentům beznadějně uzavřená, se rozlétnou dokořán, jakmile potkáte jediného sympatického představitele abstraktně nenáviděných skupin. Je úžasné to sledovat.
Potkávat hordy představitelů takových skupin nepomůže. Spíš naopak – určité vzorce jejich chování člověka jen utvrdí v jeho názorech. Bydlení v blízkosti několika romských rodin, například, z člověka nerasistu neudělá. Ale potkat se s Lacem v hospodě nebo se zakoukat do Eržiky – to člověku zamává jeho standardními převzatými názory.
Tenhle fenomén má i své negativní aspekty, samozřejmě. Je dobře známo, že když se delší dobu setkáváte s kýmkoli, třeba i s usvědčeným teroristou či sériovým vrahem, začnete lépe vidět i jeho lidskou stránku – a žádný člověk není stoprocentně špatný, svou lidskou stránku má i terorista a sériový vrah. Většina lidí na světě ale nejsou ani teroristé, ani sérioví vrazi.
A tak si myslím, že by bylo skvělé, kdyby každý z nás mohl mezi skupinami lidí, kteří nám jsou cizí, ať už jsou to skupiny etnické nebo "zájmové" (pardon, lepší slovo mě teď nenapadá), vybrat "toho svého". A díky němu si vytvořit vlastní názor na jeho skupinu – a opustit ten standardní a převzatý.
