Stal se zázrak. Babička mé kamarádky, skoro devadesátiletá stařenka, se konečně nechala přesvědčit a zavítala do Londýna. Zrovna se jí tu narodil první pravnuk.
Babička pocházela od Strakonic a za celý život byla jednou v Německu. Tím její zkušenost s cestováním začínala a končila. Teď na ruzyňském letišti trochu rozklepaně, ale bez protestů nasedla do ocelového orla a odletěla na Heathrow. Radka měla plné ruce práce s miminem, a tak mě poprosila, ať objednám taxíka a zajedu tam pro ni.
Hlavní babiččinou starostí před odletem bylo, co si počne, „dyž tam v tom Londýně bude moc těch černejch". Viděla v životě spoustu černochů, ale ti byli v televizi a nehemžili se kolem ní. Všichni se nápadně podobali čertům, které jim tak poutavě líčil pan katecheta ještě za První republiky. I ze mě měla stařenka trochu hrůzu, protože se doslechla, že s jedním černým bydlím.
Ovšem že nás s Radkou napadlo, jaká by to byla prča, vrazit babičce do náručí malého míšenečka a zašveholit „Tak tohle je tvůj pravnuk, babi", ale to bychom si ho musely vypůjčit. Radka jako jedna z mála mých kamarádek má za manžela Slovana a pravnuk je očividně běloch. Pak jsme chtěly poslat pro babičku na letiště mého přítele K., který se klasickému českému čertovi fakt podobá, jen mu nasadit růžky.
A pak jsme se nad sebou zamyslely a řekly si, že jsme pitomé. Devadesátiletou stařenku od Strakonic nemá smysl vzdělávat v hodnotách multikulturalismu. Možná si na londýnskou barevnou směsku zvykne, možná ne, ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, aby nedostala infarkt.
Jednou z největších zkoušek tolerance každého člověka je jeho schopnost tolerovat netoleranci jiných. K. je v tom naprosto skvělý. Když jsem ho upozornila, že by se pouhý pohled na něj mohl stát pro starou paní osudným, slíbil, že se postará, aby ho neviděla, a zeptal se, jestli můžu aspoň vyřídit pozdrav od něj, anebo by ji sklátilo i to.
Volala jsem na Caravan Cars, tu společnost, pro kterou jsem před časem sama jezdila, a řekla, že potřebuju vyzvednout na heathrowském letišti jednu paní, a jestli tam můžou poslat auto na tu a tu hodinu. (Já jsem hodlala jet na letiště autobusem, aby to Radku tolik nestálo.)
„Samozřejmě, miláčku," odtušil Kevin, můj bývalý šéf. Angličan.
„Kevine...," vykoktala jsem, „Kevine, prosím tě, myslíš, že bys tam moh poslat... bělocha?"
„Ne."
„Ale tý paní, co přiletí, je skoro devadesát, je to babička mý kamarádky, v životě nikde nebyla, má hrůzu z černochů a Afghánců a ---"
„Ne."
„Vážně ne? Projednou? Až budu příště potřebovat taxíka, požádám tě o Afričana..."
K. mi vytrhl telefon z ruky. „Ahoj, Kevine, to jsem já!" křičel s tím svým typickým západoafrickým přízvukem. „Prosím tě, pošli bílýho! Nebo tu stařenku budeš mít na svědomí, ona se hrozně bojí všech barevnejch. Kevine, prosím!"
„Ne," řekl Kevin. „Takže ve dvanáct třicet auto na Heathrow. Domluvený?" A zavěsil.
„Mě z těch bělochů klepne pepka," povzdechl K.
Dojela jsem na letiště, úspěšně lokalizovala Radčinu babičku a odvedla ji k přistavenému autu. V tom seděl Ian, jeden ze tří bílých Angličanů, kteří pro Caravan Cars pracují.
Tak takhle funguje politická korektnost v Anglii. Kevin, spolumajitel společnosti, nemůže po telefonu přislíbit, že někam pošle bílého řidiče. Musí to nekompromisně odmítnout. Ale poslat ho může.
Snad se sluší přidat happy-end: Stařenka svůj strach z neznáma brzo překonala. Už druhý den se nechala slyšet, že měla v životě víc cestovat. O víkendu Radka usoudila, že je to „bezpečné", a pozvala na oběd mě i K. Stařenka nevěřila svým uším, když na ni ten bezrohý čert spustil česky. Po hodině se mě šeptem zeptala, jestli mu může sáhnout na vlasy. K. je na to zvyklý ještě z Čech, tak jen nastavil hlavu.
Stařenka váhavě natáhla ruku, sáhla si a - jako mnoho jiných před ní - vyjekla: „Jé - on má vlasy jako drátěnku na nádobí. Vážně!"
Zpátky na Heathrow Radčinu babičku vezl můj jamajský tatínek Barry, černý jak silnice. Stařenka už se vůbec nebála. Dojatě si utírala oči a nechala se slyšet, že se jí po tom Londýně bude stýskat.
