Když se v horní kuchyni našeho domu (v té, kde já a K. nevaříme) objevila tmavohnědá šestinohá zvířátka různých velikostí a začalo jich rapidně přibývat, nezaradovala jsem se. To ne. Ale taky jsem v tom neviděla žádnou velkou tragédii.
Na šváby (nebo rusáky, jak jim občas říkají lidé, kterým byli Němci vždycky sympatičtější než někdejší Sovětský svaz) jsem byla zvyklá z Ameriky. Tam přebývali snad ve všech domech, v kterých jsem přebývala já, a naučila jsem se s nimi dobře vycházet. Švábi (přesněji řečeno těch zhruba dvacet druhů z obrovského množství druhů a rodů žijících ve volné přírodě, kteří se přizpůsobili životu v lidských příbytcích a stali se nežádoucími) přenášejí překvapivě málo chorob (zejména když si uvědomíte, co všechno žerou a po čem lezou), to i obyčejná moucha domácí funguje jako efektivnější přenašeč nekalých mikroorganismů. Rusáci nebodají, neobtěžují neustálými přelety z psího hovínka na vás a zase nazpátek, po obličeji vám lezou jen omylem, a když rozsvítíte, rozprchnou se. Taky vám, na rozdíl od myší a krys, neprohryžou pohovku, nesežerou chleba, špek a sýr a netrousí po kuchyni černá hovínka. Nenávist nás lidí k rusákům se zdá poněkud přehnaná. Nejhorší na nich bude jejich skromnost – nepohrdnou sebeshnilejším zbytečkem jídla a vydrží jim na týdny – a houževnatost: cítí se skvěle úplně všude, stačí jim dírka v podlaze či odchlípnutá tapeta a založí si beze všeho šťastnou, čtyřsetčlennou rodinku.
V Americe jsem znala několik lidí, kteří se sice o švábech vyjadřovali ošklivě, ale když je neměli kolem sebe, bylo jim smutno. Před mnoha a mnoha lety jsme se spolubydlícím v Bostonu vypěstovali Klan Bílých Švábů. Všimli jsme si jednoho bělostného v davu černohnědých, a pak stačilo systematicky šlapat na všechny cockroache, co měli špatnou barvu. Brzo nám po kuchyni běhali urostlí sněhobílí švábi. (A já, přes všechen zdánlivý symbolismus našich chovatelských snah, zcela odmítám nařčení z rasismu.)
Jak říkám, nové potvůrky v naší kuchyni mě nijak zvlášť nevyděsily.
O to víc vyděsily všechny ostatní obyvatele domu, teda kromě Čísla Jedna, který byl krátce předtím zatčen a dosud se domů nevrátil, Čísla Tři, který denně vykouří takové množství skunku, že ho halucinace musely připravit na mnohem příšernější potvory, a Čísla Pět, ugandského párku, z nichž ani jeden neumí anglicky, a tak oba na všechno jen s úsměvem přikyvují. Můj manžel Jorubanka z hořejšího patra (pro vysvětlení: žena z Nigérie, matka čtyř poslušných dětí a majitelka poslušného manžela z téhož kmene, která prohlásila, že když jsem vdaná za Nigérijce K., znamená to, že jsem i její manželka) pobíhala nahoru a dolů po baráku, křičela a lomila rukama -- a pak zakoupila prášek proti mravencům a posypala jím obě kuchyně, oba záchody, schodiště a chodbu až k předním dveřím. Mravenčí prášek sice lidi nutil ke kašli a Nigerijka z Čísla Dvě tvrdila, že jí z něj otekla noha, ale rusákům šel k duhu. Po podlaze a stěnách jich teď pobíhalo víc a vypadali zdravě. Zametli jsme mravenčí prášek a já nastoupila se starou, ověřenou metodou z Ameriky: jedlou sodou. Podle teorie jedné dávné známé prý švábi sodu sežerou, napijí se a puknou. Sice jsem to na vlastní oči neviděla, ale v bytech tímto způsobem ošetřených obvykle švábů ubylo. Pravda, závěje bílého prášku tak podobného kokainu ve vašem bytě můžou na člověka vrhnout divné světlo, nemluvě o smutné proslulosti jedlé sody, která se používá při domácké výrobě cracku. I tak jsme ji rozsypali všude po domě. Šiky rusáků se neztenčily.
K. začal podnikat lovecké výpravy do kuchyně. Zjistil, že rýžové košťátko, kterým se tak skvěle metou dvorky i koberce, se promění ve zbraň hromadného ničení, jakmile v noci v kuchyni rozsvítí a začne kolem sebe mlátit. Zavraždil takhle dvě stě, tři sta i víc rusáků každou noc, a přece rusáků neubývalo. Koupila jsem pastičky na šváby – kusy papundeklu potřeného lepem, které jste poskládali do tunýlků a umístili tam, kde nejvíc běhají. Bohužel se ti vynalézaví hmyzové do pastiček nechytali. Za dva měsíce v nich nezařval ani jeden. K. si naopak stěžoval, že rusáci se do pastiček schovávají, když se rozhání košťátkem, a jakmile pomine nebezpečí, zas z nich vylezou. Iviny pastičky se podle jeho slov staly pro ty malé bestie tím nejbezpečnějším útočištěm v domě.
Dočetla jsem se o boraxu. Je to mírný jed, člověk by ho musel pozřít hodně, aby mu ublížil, používá se dokonce na dezinfekci prádla. Švábi po něm ale chcípají jako mouchy, jakmile ho sežerou. Šla jsem koupit borax.
A pak jsem se nestačila divit: borax už pár let není k dostání. Může za to EU, která jeho prodej zakázala. Z drogérie mě posílali do potřeb pro domácnost, z potřeb pro domácnost do železářství, ze železářství do drogérie. Občas se ochotný obchodník šel podívat, jestli ho ještě pár krabic nezbylo, ale všichni se vrátili s prázdnou. Někteří mi nabídli "náhradu boraxu", což je ale jen jedlá soda s mýdlovými vločkami a octem. Měli i prášek proti mravencům a sprej proti létajícímu hmyzu. Nemají něco proti švábům? Ovšem, pastičky! Do těch se lapí.
Mezitím už můj manžel Jorubanka, žena z Čísla Dvě i pár dalších lidí v baráku systematicky volali bytnému, že se barák jen hemží hmyzem. Trochu je vyděsil jamajský opravář přes pračky, který, když našel v ovládacím panelu pár tuctů dobře živených exemplářů, nechal se slyšet, že to je vážně blbý. Celej tenhle barák je těma hajzlama prolezlej, jsou ve všem – ve zdech, v dřevěnejch podlahách, jsou v trubkách, v elektrickejch zástrčkách, v drátech – jsou v samotný DUŠI tohohle baráku a můžeš se jich zbavit leda tak, že celej barák zbouráš. On to ví, on už takovejch věcí viděl! Moudře pokýval vyholenou hlavou, řekl si o zálohu padesát liber na nový ovládací panel, a už se nikdy nevrátil.
Zdálo se ale, že většina z nás je ochotná přijít o střechu nad hlavou, jen když se zbavíme švábů.
Náš bytný Rob konečně vyslyšel naše prosby. Seslal k nám profesionálního odšvabovače. Chlapíka, který si za návštěvu počítá skoro tři sta liber, zato ale svou expertízou zaručí, že všichni švábi bídně zhynou. Stačí, když mu umožníme přístup do všech místností.
Rob přišel a všude poodmykal. Ne každý mohl zůstat doma kvůli odšvabovači, ale já si na něj schválně udělala čas. Toužila jsem vidět proškoleného experta při práci, případně se vyptat na metody, kterými morduje hmyz. Je přece skvělé pohovořit s odborníkem, který nás osvobodí od mýtů a objasní nám záhady.
Expert se připotácel o dvě hodiny později, než měl. Běžela jsem mu otevřít. Byl to mohutný Angličan s vyholenou lebkou a krásně tetovaný. Nepozdravil, zato mocným rozmachem rozevřel dveře. Otvírají se dovnitř, takže mě za ně přimáčkl. Nepůsobil zcela střízlivým dojmem, ale možná, že to dělala jen jeho osobnost. V pravici držel přístroj, který necvičenému oku připomínal poloautomatickou zbraň, a výhrůžně s ním mával. Ale ne, nebylo to ozbrojené přepadení. Tohle byl vskutku proškolený odborník na dezinsekci a ta věcička, to byla tlaková pistole, kterou se lepily po zdech a nábytku maličké, neviditelné koláčky ochuceného jedu.
Toužila jsem se před hmyzomorem blýsknout a zeptala se, jestli souhlasí s mým – uznávám, že laickým – zařazením našich rusáků do nejběžnějšího, globálně se vyskytujícího druhu šváb obecný (Blatella germanica), který jsem dobře znala už z Ameriky. Používají se k hubení různých druhů švábů různé jedy a metodologie? zajímalo mě.
Expert cosi zavrčel. Nezdálo se, že ví, že je rusáků víc druhů, a kdyby to věděl, nezajímalo by ho to. Dost nedbale (na můj vkus) přitiskoval koláčky jedu na zdi a nábytek.
Změnila jsem téma. Není koneckonců entomolog, jen hubič hmyzu, nebudu ho obtěžovat otázkami, na které nezná odpověď. Zeptala jsem se nesměle, jaký jed nám to lepí na zdi.
Dostalo se mi odpovědi, kterou jsem dobře znala ze starých románů, ale o níž jsem se nedomnívala, že ji někdy uslyším. Řekl: "Don't you worry your little head about it." Doslova: "Nelam si s tím hlavinku," v přeneseném slova smyslu pak: "Dej mi pokoj, ty krávo, stejně tomu hovno rozumíš."
Tuhle větičku, na pohled tak uhlazenou, užívali muži vůči ženám (nikdy jinak) naposled tak v padesátých letech, v dobách, kdy ženy ještě oficiálně byly jiný živočišný druh a feminismus dosud vážně bylo "buřičské přesvědčení, že žena je taky člověk".
Zaradovala jsem se nad tou větičkou, ulovenou jako zázrakem z propadliště dějin, ale odpustila jsem si komentář.
"Víte," řekla jsem, "není špatné vědět, jakým jedem byl ošetřen váš byt. Nemyslíte?"
"To stejně neznáš," odsekl odšvabovač.
"Pravděpodobně ne," řekla jsem. "Ale když mi povíte jeho jméno, najdu si to na netu."
"Hm," odfrkl pohrdlivě. "Fena!" zahuhlal.
"Fena?" Divné jméno. "Jak se to speluje?" přála jsem si vědět.
"Fena. To je všechno, co ti můžu říct."
Byla hračka zjistit, že "fena" je ve skutečnosti fipronil, jed, který spolehlivě hubí hmyz a korýše, ale pro obratlovce s výjimkou obojživelníků, akvarijních rybek a některých ptáků nebývá smrtelný. Pokud to umím posoudit, je to dobře vybraný jed pro domácnost. Používá se i k ošetřování trávníků, jak jsem se dočetla, a jediná kapička spolehlivě zabije všechny vosy v okruhu pěti mil. Způsobuje ovšem taky demenci u včel: i v koncentracích, které ji nezabijí, způsobí, že chudák včela freneticky létá krajinou a nemůže najít cestu do úlu. Už to je důvod, aby se fipronil k ošetřování trávníků moc nepoužíval. Včel v poslední době rapidně ubývá z dosud nezjištěných příčin – a nemusíte být entomolog, abyste tušili, že když jich nebude dost, nebude mít kdo opylit květy ovocných stromů a celé řady průmyslových plodin.
Netrápila jsem už experta dotazy na účinky jedu, který roznášel po světě. Místo toho jsem zauvažovala nad tím, jestli mi připadá správné, že normální lidi, co mají rusáky v bytě, si nemůžou koupit ani ten nejběžnější jed na ně (borax), ale expert, který neumí ani vyspelovat název jedu, kterým operuje, ani ho to nezajímá, má přístup k neomezenému množství. Podle toho, co jsem viděla, není možné kontrolovat, kolik "feny" expert použije v bytech, kam byl povolán, a kolik mu zbude – buď na prodej, anebo na ošetření trávníků a tak. Cosi ve mně vřele souhlasí s tím, že použití jedu, který hubí veškerý hmyz bez rozdílu a způsobuje demenci u včel, by mělo být kontrolované. Bývaly doby, kdy si mohl kdokoli u drogisty koupit čtvrt kila španělských mušek, pět ampulek kyanidu nebo tři unce strychninu a nikdo se na nic neptal – ale už koncem devatenáctého století Evropanům začalo docházet, že to není dobrý nápad. V Nigérii je ještě pořád snadné opatřit si velmi silný jed – a příběhy o tom, kdo ho komu přimíchal do jídla, se to tam jen hemží. Rozhodně souhlasím s tím, že jedy, aspoň ty silnější, by se neměly beze všeho prodávat v drogérii. Měli by je mít v rukou jen odborníci. (Ale borax?)
A tím se konečně dostávám k tomu, co jsem chtěla říct: zdá se mi, že zákony a nařízení v Evropské unii jako by čím dál tím víc počítaly s tím, že běžný občan je pitomec, neschopný umístit na zdi ve vlastním bytě pár neviditelných piškotků jedu značky fipronil, aniž by si u toho ublížil nebo udělal nějakou botu. Případně zločinec, který vykoumá, jak jedu okamžitě zneužít. Anebo aspoň lajdák, co nepotřebný jed zahodí do přírody, nechá ho tam, kde mu upadne od ruky, a zamoří jím širé okolí.
No, musím uznat, že pár takových občanů bych znala...
Co ze zákazů a nařízení podobného druhu vážně dělá frašku, to je předpoklad, že běžného pitomce (jakým náš dezinsektor nepochybně byl) lze kratičkým školením, které nejspíš prospí, přetvořit v na slovo vzatého odborníka – a co víc: myslícího, zodpovědného jedince, kterému lze beze strachu svěřit jakýkoli jed a jehož čas je tak drahý, že si za dvanáctiminutovou návštěvu počítá přes dvě stě liber. Běžný občan ty prachy zaplatí, protože mu nic jiného nezbývá, pokud nechce s rusáky nadosmrti žít: vždyť si nemůže koupit ani borax.
A jak dopadli naši rusáci? No, jeden čas to s nimi vypadalo bledě. Ploužili se po zdech jako mátohy a byla by radost je rozmačkávat, kdybychom nevěděli, že pokud, než umřou, zalezou do svých děr, jejich soukmenovci je sežerou a otráví se taky. Jeden čas jsme si dokonce mysleli, že bude s rusáky utrum. Ale pak se začali objevovat zas – urostlejší a zdravější než předtím. Za šest týdnů se jejich populace namnožila na původní úroveň.
Rob váhá, neví, co s tím udělat. Nechce se mu ještě jednou platit expertovi. Ale svitla nám naděje v podobě K.-ova krajana v Americe: slíbil, že se nám pokusí poslat něco odtamtud. V USA jed na šváby nebo krysy zatím koupit můžete.
Posílat do Evropy se samozřejmě nesmí. Ale jestli to kontrolují takoví odborníci, jako byl exemplář s tlakovou pistolí, určitě k nám v pořádku dorazí všechny jedy, co potřebujeme.
