Ani nevím, jak se to stalo, ale asi před týdnem jsem si
uvědomila, že sdílím dům se čtyřmi černochy. Jeden z nich je můj přítel
Nigérijec, pak je tu už přes rok Uganďan jménem Josh, a nedávno se sem
nastěhovali dva Jamajčani.
Podle mé zkušenosti je příjemnější sdílet byt s Afričany a Karibičany než, dejme tomu, Východoevropany. Zejména Afričani bývají od mládí zvyklí bydlet v domě se spoustou příbuzných, a umějí se tudíž chovat tiše a navzájem si nepřekážet. Jediný problém je s recyklací: ještě jsem nepotkala Afričana, který by dobrovolně třídil odpad, i můj přítel to dělá jen s velkým remcáním.
Modrozelená recyklační bedna přede dveřmi, ač do ní demonstrativně hážu všechno recyklovatelné, obvykle zeje prázdnotou.
Po zážitku z minulého pátku si ovšem nejsem tak jistá, jestli je recyklování dobrý nápad.
Seděla jsem u počítače u okna, něco si ťukala - a najednou slyším z ulice nadávky a jekot. Živým plotem tvořícím hranici našeho betonového mikrodvorku právě propadával, hlavou napřed, asi tak šestnáctiletý kluk. Strkali ho tam čtyři další výrostci, strašně u toho řvali a občas ho bacili pěstí. Tohle nebylo obvyklé přátelské škádlení.
Kluk dopadl na temeno, zůstal chvilku bezmocně ležet a pak se namáhavě zvedal. Ukázala jsem z okna situaci Joshovi a nahlas přemítala, jestli bychom neměli zavolat policii. Ale Josh místo toho seběhl ze schodů, otevřel dveře a ptal se kluka, co se jako děje.
Kluk si utíral pěstí krev. „Máš kudlu?" vyjekl na Joshe. „Puč mi kudlu! Potřebuju kudlu!"
Josh dveře zase zavřel a dal se do smíchu. „On chce kudlu! No to mě podržte! On si ode mě chce pučit kudlu! Asi je chce všechny zapíchnout. Cha cha cha cha!"
Mně to tak legrační nepřipadalo - a přiznám se, že jsem začala chápat ten zdánlivě absurdní britský zákon, který zakazuje u sebe nosit nůž s čepelí delší než, tuším, dva a půl palce. Kdyby tenhle chlapík měl u sebe jakoukoli zbraň, stál by zanedlouho u soudu, obviněný z několikanásobné vraždy. Viděl - doslova - rudě.
Chvíli bušil a kopal do dveří, pak se vrhl k naší recyklační bedně a hledal v ní cokoli, čím by je mohl zabít. Nenašel nic. Pokusil se ulomit násadu u koštěte, ale držela pevně. Teprve v recyklační bedně u sousedů našel velkou skleněnou láhev, rozbil ji o zídku a takto vyzbrojen vyrazil za útočníky.
Zřejmě je nedostal. Aspoň jsme neslyšeli o čtyřnásobné vraždě, která by se ten den přihodila v našem sousedství.
Ale mí spolubydlící využili téhle příležitosti, aby mi vysvětlili, jak nebezpečná je recyklace...
Večer jsme se všichni sešli v obýváku a Josh všem vykládal, jak si ten kluk, cha cha cha, chtěl od něj pučit kudlu.
Dan z Jamajky vedl rasistické řeči. „Tohle dělaj jen černoši," nechal se slyšet. „Dycky, když je tu nějakej průser, sou za tím černoši."
Podotkla jsem, že ten kluk byl na černocha hodně vybledlý, ale Josh mě přerušil: „Byl světlej, to jo, ale černoch! Dyť sem ho viděl. Tohle fakt dělaj jen černoši."
„Sorry, Ivo, je to tak... v těchhle debilních pouličních gangách bělochy nevidíš. To sou černošský geny, málo platný, a nejhorší sou černoši z Karibiku," přidal se Jamajčan Roger.
„Hm, ale africká krev z nich dělá násilníky," doplnil můj přítel.
Od té doby vím, že bydlím v jednom domě se čtyřmi nerecyklujícími černými rasisty. Ach jo...
