Afričani nejezdí na dovolenou. Teda – možná je tohle příliš kategorické prohlášení. Stačí, když řeknu, že
neznám žádného Afričana, který by někdy na dovolenou jel, ani jsem o nikom takovém neslyšela. Afričani žijící v zahraničí jezdí do Afriky „za příbuznými“, teda pokud jim to imigrační status dovoluje, a Afričani žijící v Africe cestují buď „za byznysem“, anebo sedí doma.
Teda s jednou výjimkou a tou je K. Už předloni jsem ho po pouhých dvanácti letech soužití přiměla k výletu do Alp. Tohle bělošské odpočívání, ač únavné (po první osmikilometrové výpravě byl tak zdrblý, že na další túry se mnou chodit odmítal), se mu tak zalíbilo, že letos sám navrhl, ať někam jedem.
Jako člověk ultra-nezkušený v dovoleneckých záležitostech a navíc dítě tropů, kde je (s drobnými výkyvy jako období dešťů a suchý vítr harmatan) počasí pořád skoro stejné, zprvu nemohl pochopit, proč nechci jet začátkem února stanovat na Island, když o stanování na Islandu už takovou dobu mluvím. Pak prohlašoval, že nejlepší bude jet do nějakého přímořského rezortního městečka tady v Anglii. Spoustu jich viděl na reklamních obrázcích – vždycky tam svítilo sluníčko a lidé se polonazí váleli na pláži. Na K. reklamy obvykle nepůsobí, má vůči nim stejnou imunitu co já, ale v tomhle případě ho zmátly. Tak moc mu bylo cizí bělochovské dovolenkování.
Pořád ale trval na tom, že někam pojedem, a tak stačilo zlehýnka přitlačit mačetu k tomu jeho krásnému černému krčku – a bez dalších řečí jsme jeli na Fuerteventuru.
Na jeden z nejprofláknutějších turistických ostrovů v příjemném teplotním pásmu a dostupné cenové kategorii.
K. se zhluboka nadechl teplého vzdoušku provoněného oceánem a rozzářil se: „Jo! Tohle je skvělý místo! Dobře jsi ho vybrala. Dovolená, to je moje!“
A pak to začalo.
Už v letištní hale mu postarší dáma z Anglie postavila k nohám kufr a pronesla pomalu, s pečlivou výslovností, kterou někteří Angličané používají jako alternativu ke snaze naučit se cizím jazykům: „Do --- you --- speak --- English? – Výborně! Jedu sem, podívejte, sem.“ A přistrčila mu k nosu stránku papíru se jménem rezortu ve španělštině. Zřejmě v očekávání, že ji tam K. odveze, anebo jí aspoň odnese k taxíku kufr.
Teprve můj příchod z toalety vysvobodil K. z rozpaků.
A uvedl do nich Angličanku. Strašně se omlouvá, ale nemohla tušit, že pán není taxikář, nosič ani letištní zřízenec.
V podobném duchu to pokračovalo. V recepci si vyžádali pouze můj pas, K. zřejmě považovali za poskoka, kterého jsem si najala, aby mi nosil tašky, případně poskytoval i další službičky (nad kterými se jako recepční nesmějí pohoršovat).
Při nákupu v samošce ho nejdřív dva turisté oslovili pečlivou angličtinou (přáli si vědět, kde je regál s chlebem) a vzápětí jeden váhavou špangličtinou (toužil zakoupit kvalitní, ale nepříliš drahé víno). Košíku s nákupem, který měl K. v ruce, si nevšiml ani jeden z nich, stejně jako faktu, že neměl na sobě nic podobného stejnokroji zaměstnanců obchodu. Tak hluboké bylo jejich přesvědčení, že tam K. určitě pracuje.
Na pláži požádal starostlivý tatínek polského původu K., ať mu hned donese dva páry dětských slunečních brýlí. Hovořil k němu lámanou angličtinou a hrozně se divil, když mu K. – lámanou polštinou – vysvětlil, že on žádné brýle nemá, ale může se obrátit na támhletoho pána. (Na zídce seděl urostlý Senegalec ve strakaté róbě a s nabídkou veškerého zboží, jaké jste mohli – nebo nemohli – na pláži potřebovat.)
Zkrátka: ať jsme se vrtli kamkoli, stačilo, abych se od K. vzdálila na dva metry, a už mu někdo nabízel výdělek. Snášel to dobře, ale už ho to začínalo nudit. A mě ještě víc.
Druhý den v podvečer jsme narazili na černocha, který byl taky turista! Nebyl to Afričan, to je fakt, byl Angličan, ale byl černý, měl černou manželku a dvě černé děti. Přivalil se do hotelu jako velká voda a na všechny strany vykřikoval rozkazy. Bylo ho najednou všude plno a všichni se kvůli němu museli přetrhnout. Choval se povýšeně, hlasitě se dožadoval svých domnělých práv – a mně a K. se to vůbec nelíbilo. V rezortu se takhle choval málokdo. Ale brzy nám to došlo: on se brání. Celým svým zjevem i chováním se brání všem, kdo by si ho – když je tu na dovolené – mohli splést s někým, kdo tady pracuje. Navíc vážil asi dva metráky a tvářil se, jako by ho pořád něco nasíralo. K. má normální figuru a tváří se většinou mile a úslužně. Nic ho neochraňovalo.
Když jsem si na výpravě na jih ostrova fotila veverky berberské a K. se odloudal o dvacet metrů dál, padl do oka manželskému párku z německého rezortu. Manželka cudně stála opodál, když k němu břichatý chlap rázným krokem došel, nabídl mu dvacet euro a pravil doslova: „Du fiky-fiky, ich kuky-kuky --- jááá?“ Pravda, věta je filtrovaná K.-ovou neslavnou němčinou, ale i tak bylo zřejmé, co se po něm žádá.
Od té doby se ode mě nehnul ani na metr. Nikdy neměl problémy s projevováním citů na veřejnosti, ale teď se chtěl pořád hubičkovat jako puberťák a chodit všude ruku v ruce. Bylo to úžasně romantické. A fungovalo to. Když jsme si zamilovaně hleděli do očí a hladili se po předloktí, nikdo po něm nic nechtěl.
Je to tak: když se černochovi nechce pracovat, stačí se chytit bílé ženské. Budeme si to pamatovat, až zase někam pojedem.
