Z deníku londýnské
taxikářky 9. Jaký zákazník je nejhorší? Je to ten, který se nechá odvézt do
severního Londýna a pak uteče bez zaplacení? Ten, který si na vás
vyleje vztek a rozčílí vás tak, že pěníte osm hodin v kuse a sami jste protivní, takže vám ani ten největší dobrák nevěnuje libru spropitného?
Kdepak. Nejhorší zákazník je ten, který si objedná taxi na cestu dlouhou dvě stě metrů - a v autě se vám pozvrací.
Pokud to ještě ke všemu udělá tak v devět nebo v deset večer o páteční či sobotní noci, můžete to rovnou zabalit. Bez profesionálních služeb (v ceně tak 80 liber) nedostanete smrad ze sedaček ani do pondělka.
Caravan Cars mají stanovenou taxu za blití - 50 liber na dlań - ale to bohužel dostanou jen od stálých zákazníků, kteří touží mít možnost v našich autech blít ještě mockrát a nechtějí si to s námi rozházet. Legální způsob, jak vyrazit peníze z těch ostatních, neexistuje. Šofér má prostě smůlu - a Tommy se mu z celého srdce omluví, že mu takového zákazníka do vozu nasadil. Tím to vadne.
O téhle sobotní noci už byla dvě auta vyřazena právě tímto způsobem. Ašraf v gumových rukavicích popáté omýval potahy (a jeho auto pořád bylo cítit po natráveném šampusu), Ismael s otevřenými okýnky a zacpaným nosem putoval už dvě hodiny městem jak bludný Holanďan a hledal servis, který mu ještě po jedenácté večer auto odborně vyčistí.
My ostatní jsme je hlasitě litovali a tiše doufali, že se to dneska nestane nám.
V tom okamžiku vzal Tommy telefon.
„Pošli mi taxi, kámo," ozval se ryčný bas.
„Ano, pane. Kam máme auto přistavit?"
Hlas mu dal adresu.
„Ano. A kam si budete přát odvézt, pane?
Hlas mu to řekl.
„Počkejte... vážně? Vždyť je to dvě stě metrů."
„Víte, moje slečna... trošku přebrala. Není opilá, to ne. Jen je jí hrozně špatně. Neušla by to. Je jí zle. Bleje a bleje..."
„Tak pro ni voláte taxíka, pane...," poznamenal nevzrušeně Tommy.
„No jo."
„Voláte pro ni taxíka, protože bleje a bleje. Pane." Tommy mluvil čím dál tím tišeji a do hlasu se mu vloudil čím dál tím výhrůžnější tón. Tommy každou noc mlátil do boxovacího pytle naplněného pískem a pověšeného na stěně, pokaždé pytel ztřískal do bezvědomí a mluvil u toho právě tímhle hlasem.
„Jo."
„Voláte pro ni taxíka, aby ji odvezl dvě stě metrů, protože bleje a bleje a bleje." Tommyho bylo sotva slyšet
„Ste taxislužba, tak máte vozit lidi," informoval ho hlas.
Džan, Tahín a já v zadní místnosti jsme si vyměnili vyděšené pohledy.
„Jo, taxislužba sme, pane," řekl Tommy. „Akorát máme právo zákazníka odmítnout, že ano. Pokud vaše blijící přítelkyně náhodou není slepeckej pes, můžem jí odmítnout poskytnout tuto službu, a bez udání důvodu."
„No počkej, kámo..."
„Ty počkej, kámo," pronesl Tommy šeptem. „Vydrž chviličku, já se zeptám svých řidičů, jestli má některej o tohle rito zájem." Tommy vyběhl z kukaně a ječel: „Pánové - a dámo, má někdo z vás zájem vézt za čtyry libry z Norbury do Norbury vožralou fontánu blivek? No nehlaste se tolik!" Popadl telefon. „Tak sorry, kámo, žádnej dobrovolník. Buď ji tam odneseš na plecích jak skolenou lań, anebo pro ni zavoláš sanitku. My taková charita nejsme."
Zavěsil, setřel si pot z čela a mlčky přijal tiché díky, které jsme k němu vyslali Džan, Tahín a já.
Pak jsem naštěstí jela do Bromley, takže mi zbytek příhody unikl.
Podle vyprávění svědků, kteří přežili, se asi za půl hodiny dostavil na základnu nasraný přítel blijící dívčiny. Nebyl to velký chlap - byl obrovitý. Prý zcela vyplnil okno z neprůstřelného skla, měřící dva krát dva metry, přes které se dispečeři domlouvají se zákazníky. Chtěl si pohovořit s tím onanistou, který se o jeho přítelkyni vyjádřil jako o vožralé fontáně blivek. Rozevřenou dlaní bacil do skla, až se celá základna otřásla. (Dodnes je tam otisk, Mrs. Kelly ho umýt nemůže, protože na něj nedosáhne - a připomíná mamutí šlápotu.) Pak utrhl kliku u dveří, ale dovnitř naštěstí nepronikl. Prchajícímu Tommymu slíbil, že se vrátí a pohovoří si s ním.
Potom odešel a země se chvěla.
Vracela jsem se z Bromley a jen jsem se divila, proč na rádiové volání nikdo neodpovídá. Základna byla bez dispečera, dokud nepřišel Sherman, který o ničem nic nevěděl a až do rána statečně zvedal telefony.
Od té doby dělá dispečera Sherman, Gary a Lofty, občas Anita, která tu kdysi pracovala a teď ji povolali jako posilu. Tommyho jsme už týden neviděli. Zmizel z povrchu zemského. Řidičům, dispečerům i boxovacímu pytli s pískem se po něm už týden stýská.
