Z malého pokojíčku hned vedle našeho se odstěhoval Nigérijec jménem Mír, vrátil se domů. A do baráku se krátce po něm vplížila... no ne snad Válka, ale Hrůza.
V podobě dvou Uganďanů, kluka a holky, kteří se tiše usadili v pokojíku, nikomu se nepředstavili... a na záchod, hned vedle mísy, umístili – láhev na vodu!
U nás v baráku neexistuje žádný domovní řád či pravidla slušného chování. Někteří noví sousedé považují za samozřejmé představit se ostatním, jiní touží zůstat v utajení, a teprve když je poněkolikáté potkáte na chodbě, výhrůžně zvednete obočí a zeptáte se, co tu chtějí, vyjeví, že tu už nějaký čas bydlí (ale neprozradí vám, jak se jmenují).
Tak to bylo i s novými obyvateli pokoje vedle nás. Teprve na několikátý pokus se z nich povedlo vytáhnout, že jsou z Ugandy a že v Londýně bydlí už dlouho. To bylo podezřelé, protože nemluvili anglicky. Chlapík to možná trochu předstíral, když nechtěl odpovídat na otázky, ale dívka zjevně neuměla víc než "haló" a "tengju". Na každou otázku či informaci odpovídala: "Tengju – hahahaha." Když jsem se přerazila na dvorku, hnusně si natloukla koleno a ona mě potkala, jak pajdám do schodů se zaťatými zuby, ptala se mě – účastným výrazem tváře – co mi je. -- "Ále," řekla jsem, "zřítila jsem se ze dvou metrů na betonovej schod. Bolí to jak svině." – A ona se zatvářila starostlivě a řekla: "Tengju – hahahaha!"
Můj manžel Jorubanka, která postupně převzala roli matróny baráku a všechno to tu kontroluje, si mě jednou zavolala, přivedla mě k plastové láhvi na záchodě a řekla: "Co s tím uděláme? Napadá tě něco?"
"Moment – co jako?"
Můj manžel dala ruce v bok a útrpně si mě přeměřila. "Myjí si řiť."
Pořád mi to nedocházelo. A tak se ke mně důvěrně naklonila: "Jsou to mu-sli-mo-vé! Dobrý křesťan si řiť nemyje. Máme v baráku teroristy!"
Vykoktala jsem cosi, že snad nebude tak zle, ale můj manžel Jorubanka, když se rozjede, zastavit ji nelze, je jak nákladní vlak.
A tak jsem se dozvěděla, že v Ugandě žijou samí mohamedáni a ti že jsou šíleně nebezpeční, jak bych snad měla vědět, a že ona tu nebude, ona jde za majitelem a řekne, že se všichni odstěhujeme, a já a K. ji musíme podpořit, protože takhle to přece nejde. A copak jsem neslyšela, že ti dva po celé noci něco vykřikují? Znova a znova? To vzývají toho svého satanáše. Musíme s tím něco udělat.
Uganďané skutečně v noci trochu rušili. Zvuky, které z jejich pokoje vycházely a přes tenkou přepážku se filtrovaly k nám, byly sice rytmické, mně a K. ovšem připomínaly spíš sex než vzývání satanáše. Rozhodně jsem nezaslechla nic, co by mi připomnělo arabštinu, byť s ugandským přízvukem. Dohledala jsem si, že v Ugandě žije jen dvanáct procent muslimů, zbytek jsou křesťané a animisté. A tihle dva pro mé oči na muslimy nevypadali. Oblékali se jako zápaďané, byť s poněkud africkým vkusem, a Uganďanka si nezakrývala tvář a vlasy. Ani tělo si nijak zvlášť nezakrývala, chodila po domě polonahá jako všichni naši Afričani.
Jenže u záchodové mísy pořád stála plastová láhev na mytí zadnice.
Můj manžel Jorubanka, spravedlivě rozhořčená, ji několikrát vyhodila, ale vzápětí se objevila další.
"Řekni jim, že tohle dělat nesmějí!" poručila mi. "Já to nebudu trpět."
Jenže jak se s Uganďany domluvit? Anglicky zjevně moc nemluvili, přestože je to v Ugandě jeden z oficiálních jazyků. Druhým je svahilština, kterou nemluvíme my, tedy kromě "Hakuna matata" – a tato fráze byla přímým protipólem toho, co jsme jim toužili oznámit. Dorozumívacím jazykem v Ugandě je luganda – a v té umím jen jednu větu, ještě z doby, kdy jsme bydleli v jiném domě s Blbcem z Ugandy. Věta zní: "Tokusaba, tofuka ku toileti kungulu", ale mně nepřipadalo vhodné zaklepat u nich na dveře a říct: "Prosím, nechčijte na prkýnko." Oni na prkýnko nechcali. Myli si řitě.
Můj manžel Jorubanka kromě věčných stížností žádné další kroky nepodnikla. Jen bručela cosi o pohanech, kteří vzývají satanáše. K islámu a muslimům měla takový odpor, že ta slova odmítala byť jen vyslovit. A to přesto (nebo snad právě proto), že mnozí Jorubané jsou umírnění muslimové. Můj manžel je radikální křesťanka.
Zvykla si po domě tiše následovat mladou Uganďanku, na záchod za ní sice nemohla, ale občas hlídkovala před místnůstkou, což jí jen potvrdilo, že si řiť doopravdy myje. Znechuceně mlaskala a jazykem vyluzovala podivné syčení, které je prý v Africe strašlivě urážlivé. Když šla Uganďanka vařit do horní kuchyně, zjistila můj manžel, že tam zrovna pro cosi musí. Když šla vařit do spodní, měla můj manžel cestu právě tam. Nevím, proč vlastně. Že by kontrolovala, jestli děvče na plotně nemíchá výbušniny?
Fakt je, že Uganďanka nebyla pozorná kuchařka. Co chvíli jí hrnec přetekl a omáčka se začla pálit, jindy si nevšimla, že sousedi zrovna myjí troubu, a připekla louh. V domě máme vynikající protipožární systém: v každé kuchyni je minimax a deka na zadušení ohně, na mnoha místech jsou detektory a v každém pokoji siréna, které se všechny rozječí, když kterýkoli detektor zjistí přítomnost kouře. Konžan v Čísle Jedna už několikrát spustil alarm pouhými pokuřováním džointů, K. a já jednou – to když se nám vzňala topinka v opékači --, ale obvykle se siréna ozývá pouze, když v jedné nebo druhé kuchyni něco skutečně, ale skutečně zuhelnatí.
Asi měsíc poté, co se k nám nakvartýrovali ugandští vzývači satanáše, zas jednou spustil alarm. Bylo pozdě večer a řezavé zvuky nás všechny vyhnaly na chodbu, zjistit, co se zas děje.
Chodba byla plná dusivého kouře, siréna pořád ječela a nešťastná Uganďanka ve spodní kuchyni stála se slzícíma očima u otevřené trouby a nevěděla, co si počít. Teprve další příchozí – mého manžela Jorubanku -- napadlo troubu vypnout a pozotvírat okna. A přitom si všimla, že se v protivném pachu kouře objevuje jistá spodní nota, nepříliš výrazná, ale o to příjemnější: vůně vepřové pečínky.
Uganďanka připálila prase.
Myslela, že jí vynadáme, ale můj manžel se na ni usmála, pomohla zasanovat škodu a nabídla jí k večeři jolof rice, aby nebyli o hladu, když se jí pečínka nepovedla. Můj manžel umí odpouštět.
A láhev s vodou na záchodě? Pořád je tam, ale můj manžel už se jí nebojí. Ví, že jsou Uganďané dobří křesťané – a proč by si dobrý křesťan nemohl mýt řiť?
