Od začátku června zhruba do září, vždycky když přijde vlna vedra a lidi nechávají okna otevřená, začnou se v newyorském tisku objevovat zprávičky o psících, kteří vyskočili z vysokého patra a zabili se na dláždění, přičemž jen tak tak minuli chodce. Na Manhattanu to bývaly drobnější ráce – do tamějších bytů se velcí čokli prostě nevejdou – ale kdesi na Park Avenue a 73. ulici, na jedné z nejprestižnějších manhattanských adres, vypadla z okna nějakých zbohatlíků, co si mohli dovolit prostorný byt, doga velká jak tele. Reportéři si ji vyfotili do novin – decentně zakrytou prostěradlem, jen chlupaté ucho jí čouhalo – a začali se tázat, jestli psi houfně padající z oken nepředstavují příliš velké nebezpečí pro kolemjdoucí, a nemělo by se to zakázat.
Pavla Koucká
Jediným vážně zraněným chodcem, o kterém jsem se dočetla, ale byl nešťastník, na kterém přistála kočka.
Kočky prý padaly z oken mrakodrapů častěji než psi, ale nedočetli jste se o nich tak často v novinách. Kočky totiž obvykle přežily bez úhony i dopad z třicátého patra na beton díky své unikátní schopnosti se ve vzduchu přetočit a přistát na všech čtyřech. Potom obvykle podrážděně mňoukly a se vztyčeným ocáskem odkráčely pryč.
Ostatně, podobnou schopnost prý mají i nemluvňata, pokud nejsou zabalená do peřinky. I ta se ve vzduchu přetočí, dopadnou na všechny čtyři, a protože jsou malá a lehká, obvykle se jim nic nestane.
S nemluvňaty, pokud vím, nikdo neexperimentoval, a jestli ano, nepsal o tom do novin. Tohle se ví jen díky neštěstím, která nakonec dopadla dobře. S kočkami experimentoval kdekdo – i když ti,co o tom psali, tvrdili, že to nebyli oni, ale "vědci" nebo snad neznámí pachatelé v zemích, kde sice existují mrakodrapy, ale ne spolky na ochranu zvířat.
Bylo zjištěno, že pro kočku je nejnebezpečnější pád asi ze čtvrtého patra. To už je dost vysoko na to, aby si mohla ublížit či se zabít, ale málo na to, aby se stihla přetočit. Přetočení může trvat kolem dvou vteřin, což je doba, kterou volně padající těleso potřebuje k pádu ze dvaceti metrů. (Vzpomínáte ještě na ten vzoreček? Dráha volně padajícího tělesa v metrech se rovná jedné polovině zemského tíhového zrychlení znásobené čtvercem času v sekundách.)
Podle zjištění experimentátorů prý je pro zdravou kočku zcela bezpečný pád z jakéhokoli patra vyššího než osmé. Kočky vyhozené hlavou napřed, zadníma nohama napřed, dokonce kočky roztočené ve vzduchu a odhozené do prázdna – všechny dopad ve zdraví přežily, i když ne každé se to líbilo.
Zatímco majitelé vypadlých psů můžou začít mazlíčka oplakávat, už když je ve vzduchu, majitelé koček udělají lépe, když sjedou výtahem ze šestačtyřicátého patra s nějakou kočičí dobrotou, na kterou svou číču nalákají, aby se nezaběhla.
V létě, když je v New Yorku vedro k zalknutí, padá – nebo možná skáče -- psů a koček mnohem víc. Ale hlasy volající "Vidíte, New York je tak příšerný město, že i domácí zvířata dovede k sebevraždě!" umlčel svého času veterinář-psychiatr svým dlouhým článkem vysvětlujícím, že zvířata sebevraždy nepáchají. Jen si neuvědomují důsledky svých činů. Chybí jim odhad vzdálenosti. A spoustu věcí si prostě nedovedou představit. (To mají ostatně společné s lidmi.)
Pes, který bezstarostně vyskočí z okna v bůhvíkolikátém poschodí, se netouží rozplácnout na dláždění o nic víc, než se pes, který v méně vertikálních prostředích hupne do rybníčku pokrytého zeleným žabincem, touží vykoupat. Prostě neví, co čeho jde, nic víc.
Podobně jako psi mohou i kočky být nervózní, otrávené, znuděné, smutné, v depresi. Můžou brát psychotropní léky. Ale na rozdíl od lidí teskným náladám nemohou uniknout jediným osudovým rozhodnutím.
Kočce by se to ostatně nepovedlo. Dopadla by na všechny čtyři, mňoukla a povzdechla tak jako všichni neúspěšní sebevrazi: "No doprčic! Já jsem fakt tak neschopná, že se neumím ani zabít!"
Anebo... co kdyby se jí to zalíbilo?
V jednom parném létě si obyvatelé jisté ulice na východní straně Manhattanu všimli, že z vysokého patra budovy naproti příliš často padají kočky. Někdy svištěly vzduchem i několikrát denně a dopadaly na ten samý čtvereční metr chodníku.
Kočky dosvištěly dolů, odpružily pád, mňoukly a vydaly se rovnou čarou k vchodovým dveřím budovy, které jim po chvíli kdosi otevřel zevnitř.
Bylo to divné, s těmi kočkami.
Nebo to byla jen jedna kočka? Drobná, se srstí elegantně šedivou, připomínající starořecké vlysy.
Sousedce z protější strany ulice se podařilo vypozorovat, z kterého okna kočka skáče. Vážně se zdálo, že skákala. Protáhla se na římsu pod povytaženou tabulkou skla a bez váhání s vrhla do hlubin. Někdy se za ní v okně objevil stín, někdy ne, ale všechno ostatní už bylo stejné jako vždycky: Kočka dopadla, přešla ke dveřím do budovy a ty se po chvíli zhruba odpovídající době jízdy výtahu zevnitř otevřely.
Když za majitelkou šedé kočky, laskavou starší dámou, která prý bývala učitelkou hudby, přišli zástupci spolku na ochranu zvířat, dáma to nejdřív všechno zatloukla. Ale promítli jí video a ona spráskla ruce: "Ale Homérka... Já ji netrápím, víte! Homérka – ona to potřebuje. Já myslím, že je navyklá na pocit letu, víte? Když jí to zakážu, utrápí se!"
Kočky podle všeho nemůžou spáchat sebevraždu. Ale můžou si vytvořit návyk na extrémní sporty.
Dopadlo to pod psa. Starou dámu obvinili z ohrožování bezpečnosti spoluobčanů a kočku odvezli do útulku. Předpokládám, že bydlí v kleci v přízemí.
