Chodím tam často – na kliniku nevládní organizace Marie Stopes International v Brixtonu, kde se dělají potraty. Teda jako tlumočnice, samozřejmě.
Klinika je skvěle vybavenou, úžasně fungující, dokonale zorganizovanou fabrikou na zbavování se nechtěných plodů. Marie Charlotte Carmichael Stopes by nejspíš rotovala v hrobě, kdyby tušila, co klinika nesoucí její jméno provádí. Byla to úžasná žena, narozená v Edinburghu v roce 1880, světoznámá paleobotanička v dobách, kdy ženy na univerzity prakticky nesměly, v pozdějším životě velká propagátorka antikoncepce a taky kontroverzní figura, která se dopustila většiny obvyklých omylů své doby: napsala obdivný dopis Hitlerovi, věřila těm nejnaivnějším dogmatům eugeniky třicátých let, a přestože napsala řadu traktátů o správné výchově dětí, pletla se do srdečních záležitostí svého jediného syna tak drsně, že s ní nadosmrti přerušil styky.
Marie Stopes byla velkou propagátorkou antikoncepce, ale mnohokrát se jednoznačně vyjádřila, že uměle provedený potrat považuje za vraždu.
Dnes má Marie Stopes International 452 klinik ve čtyřiceti zemích světa – a všechny provádějí prakticky jen potraty. Nabízejí taky antikoncepci a sterilizaci mužů i žen, ale i tak je pravděpodobné, že všechny pacientky, které uvidíte v čekárně, jdou na potrat.
Když jsem tam byla naposled, bylo v čekárně dosti rušno. Snad za to mohla náhoda, snad nevázané předvánoční večírky, každopádně si nebylo kam sednout. Slečna recepční každé příchozí vysvětlila, že je jí to moc líto, ale mají zhruba dvě hodiny skluz: ať se připraví na dlouhé čekání.
Služby kliniky jsou, jak se mi zdá, skvělé. Přijdete, oni vás nejdřív vezmou na ultrazvuk, kde se přesvědčí, že jste skutečně těhotná, a kolikátý den těhotenství to je. Udělají vám pár krevních testů, vysvětlí vám nabídku možností a věnují vám letáček. Až do devátého týdne si můžete vybrat potratovou pilulku – v tom případě vám dají jednu dávku hned a pro druhou si přijdete další den. Můžete si zvolit taky chirurgický zákrok – a v tom případě si můžete vybrat, jestli vás mají uspat, dát vám sedativa, anebo jestli to chcete zvládnout se zaťatými zuby a bez narkózy. Doba od vašeho rozhodnutí k výkonu se počítá spíš na minuty než na hodiny. Většina žen se může nechtěného těhotenství zbavit a na celou příhodu zapomenout během jednoho až dvou dnů.
Ano, taková rychlost a snadnost leckoho vyděsí. Ale všichni se na vás usmívají a ani náhodou vám nedají znát, že snad děláte něco nemorálního. Na rozdíl od státních "klinik pro sexuální zdraví", které se na takové věci potenciálních zaměstnanců neptají, si Marie Stopes International dává pozor, aby všechny sestřičky, všechny doktorky, všechny recepční a nejspíš i všechny uklízečky s umělým přerušením těhotenství zcela souhlasily a neměly z toho mravní dilema. (Tohle mi řekly, nezávisle na sobě, dvě sestřičky od nich.)
A všechny služby jsou zadarmo.
Když jsme, opřené o zeď na chodbě, konverzovaly s klientkou už přes hodinu a pořád ji nevolali na ultrazvuk, ztratila trpělivost. Když tady byla před rokem – za stejným účelem --, šlo všechno ráz na ráz. Poslala mě na recepci, ať se přesvědčím, že na ni nezapomněli.
V tom okamžiku se pootevřely dveře a dovnitř vklouzla dívka. Byla mladičká, teda podle pohybů soudě. Celá byla pečlivě zahalená, nejen vlasy a krk, ale i obličej. Mohli jste z ní vidět jen obrovské, silně nalíčené, k smrti vyděšené oči.
Připlížila se k recepčnímu pultu, něco zašeptala a recepční jen kývla. Vzápětí se objevila sestřička a odvedla ji do místnosti, kde se obvykle provádí ultrazvuk.
Interrupční kliniky patří k místům, kde se všichni chovají slušně a pokorně. Ale našla se tu Angličanka, na kterou tohle bylo trochu moc.
"Pardón," ozvala se hlasem jako struhadlo a vyskočila ze sedačky, "ale jak je možné, že tuhle ženskou necháte beze všeho předběhnout frontu? Já tady čekám skoro dvě hodiny a ---"
Recepční pár vteřin nevěděla, co si počít, a jen nervózně mžikala. Pak se rozhodla: "Tahle dívka," pronesla tiše, ale tak, že to celá čekárna slyšela, "nám včera volala, že má jen hodinu. Prosila nás, abychom ji hned vzali. Kdyby se o tomhle dozvěděli její rodiče..."
Nechala větu nedokončenou, ale všechny ženy v čekárně – žádná z nich zahalená – se po sobě podívaly. A v duchu větu dořekly: "... tak ji otec zabije. Nebo možná strýc."
Snažily jsme se na dívku příliš zvědavě nepohlížet, když pár minut nato vyšla z jedněch dveří a v doprovodu sestry nastoupila do výtahu. Vybrala si chirurgickou metodu interrupce – snad proto, aby na kliniku nemusela ještě druhý den.
Cynička by mohla ve stížnostech pokračovat: "Takže muslimky mají přednost, jo? Mně se tu taky nechce půl dne trčet. Když si zabalím hlavu do ubrusu, vezmete mě přednostně?"
Ale taková cynička tu nebyla. I asertivní Angličanka sklopila hlavu a zrudla. Kterákoli z pacientek si mohla zabalit hlavu do ubrusu, ale takovou směs hrůzy, studu a odhodlání v očích by se jí simulovat nepodařilo.
Než mou klientku volali na ultrazvuk, už zahalená dívka vyšla ze dveří, podpírána další sestřičkou. Oční linky měla rozmazané, šátek nakřivo, ale nezdálo se, že pláče. Nastoupila do taxíku a odjela bůhvíkam – snad do nového života, ve kterém se příbuzní nic nedovědí a ona si příště dá lepší pozor. Doufejme.
