Nebojte se, tohle není článek vyhrazený dospělým čtenářům, pokud možno příznivcům S&M. Není o tom, jak jsem, oděná do černé koženky a blyštivých řetězů, na krku obojek s čtvrtmetrovými ostny, švihala bičíkem a přiváděla toho či onoho úchyla do extáze. Není o tom, jak jsem se nechala svázat do kozelce a prosila náhodného partnera, ať mě bije víc, ještě víc, protože rozkoš je bolest a bolest rozkoš... O takovýchle věcech se v něm nepíše, ale i tak chci upozornit, že je vhodný jen pro otrlé. Budu vám vyprávět, jak jsem hledala práci.
Foto: Radovan Schmidt Dělala jsem v životě spoustu věcí a ze zkušenosti vím, že hravě zvládnu jakoukoli práci od házení lopatou (viz foto), natírání okapů, broušení parket a pokládání dlaždiček přes číšničení, míchání drinků a službu v kuchyni až po zvedání telefonů, trčení v recepci a psaní výhrůžných dopisů neplatičům (všemi deseti, rychlostí skoro 600 úhozů za minutu).
Bohužel se zdá, že tahle vpravdě renesanční schopnost se - přinejmenším od určitého věku - začne obracet proti nám, Ferdům Mravencům i Ferdám Mravencovým.
Stojím v kanceláři agentury "specializované na hledání všech typů pracovních pozic", pěkně u dveří, protože dál mě nepozvali, a pokouším se vysvětlit slečně přetékající do všech směrů z ergonomické židle za pultíkem, že je mi teď momentálně vážně fuk, v jakém oboru budu pracovat, jen když se něco rychle najde.
"Jakou máte kvalifikaci?"
"Skvělou! Zatím jsem zvládla všechno od ---"
"Pracovní zkušenost ve zdravotnicví máte?"
"Mám! Dělala jsem klinickou laborantku. Byl to ten nejlíp placenej džob v mým životě, když nepočítám- "
"Kdy a kde to bylo?"
"V Bostonu. Před, ehm, počkejte... třiadvaceti lety."
"Ach tak," řekla slečna a špeky se podrážděně rozčeřily. "Sociální práce? S tím máte zkušenost?"
"A jakou! Dělala jsem socpracku v Bronxu. V New Yorku, víte, ve Státech. To byla, panečku, škola života! Kdyby se něco našlo ta-"
Slečna mě uťala v půli slova. Stejně neposlouchala, co říkám. Studovala mé cévéčko. "Máte tu mezery."
"Mezery?"
"Mezery. Jednotlivá zaměstnání nenavazují jedno na druhé. Máte tu období, kdy jste..." štítivě si mě přeměřila, "kdy jste snad NEBYLA ZAMĚSTNANÁ?" Pokrčila rameny, až ergonomická židle zasténala. "S takovýmihle mezerami vás, milá zlatá, nikdo nepřijme. Víte co? Pěkně teď běžte domů, to cévéčko si DOPLŇTE - a pak mi ho pošlete mailem. Oukej?"
Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem v "mezerách" psala knížky, překládala, taxikařila, poznávala svět. A že kdybych si měla do cévéčka vepsat každý džob, s kterým mám "zkušenost", trvalo by mi to (i při 600 úhozech za minutu) několik dnů.
Odporoučela jsem se. Slečna sledovala mou pouť od stolku ke dveřím zrakem přejedeného ostříže, abych na té půldruhametrové trase něco neodcizila.
Šla jsem tlumočit.
Tlumočím už přes tři roky pro jednu agenturu a pořád mě to baví. Každá situace je něčím zajímavá, každý klient v sobě nese příběh. A ještě u toho máte pocit, že jste jim - aspoň občas - vážně pomohli.
Bohužel je to práce velmi příležitostná. Úroveň znalostí cizích jazyků v České republice a na Slovensku se (jak na potvoru!) výrazně zlepšila a dnes potřebuje tlumočníka jen zlomek Čechů a Slováků, co tady bydlí.
Nejvíc tlumočím pro Romy.
A budete se divit: z českých a slovenských Romů, co tady znám, žije jen jedna rodina na podpoře. Všichni ostatní mají práci. Jeden otec početné rodiny ještě neuměl ani pozdravit, a už v tržnici prodával ryby. Neuměl říct "Dnes je úterý", ale věděl, jak se řekne "pstruh", "losos", "kapr", "karas", "bělice", "okoun", "žralok". Většinou ale mívají mí klienti džoby méně jazykově náročné. Skládají banány v docích ve Východním Londýně. Střihají látky ve fabrice. Anebo šmejdí s kárkou po své čtvrti a zametají chodníky.
Zametání chodníků zatím ve sbírce nemám. Prý to není náročné: dostavíš se tehdy a tehdy tam a tam, oblékneš se do mundúru s odrazovými proužky, aby tě něco nepřejelo, dostaneš kárku a dáš se do toho. Když mrholí, máš za povinnost pokračovat v úklidu, ale pokud se dá do deště, smíš se schovat - a stejně dostaneš zaplaceno. Ovšem, děláš to za minimální plat, ale ten je teď v Anglii skoro šest liber na hodinu.
Navíc prý si na tebe brzo zvyknou měkkosrdcatí majitelé obchůdků na hlavních ulicích, a protože jsou vesměs indického původu, rádi vykonávají dobré skutky. Nosí ti ke kárce kafe a buchtičky, pobízejí tě, ať si bereš, a neustále se vyptávají, jestli jsi oukej.
No... to bych byla oukej, pomyslela jsem si. Měla bych příjem, dostatek pohybu - a svůj rajón. Své teritorium, ve kterém bych věděla o všem, co se kde šustne. Co si může spisovatel přát víc?
"Jak jste k té práci přišel?" vyptávám se závistivě klientů. Každý jen pokrčí rameny. Někoho znal, řekl, že potřebuje vydělávat - a než se nadál, už šlapal chodník s kárkou. Jiný se poptal tu či onde, i když neumí anglicky - a než se nadál, šlapal chodník. Další zašel na agenturu, na všechno kýval "oukej" - a než se nadál, dostal kárku a mohl šlapat chodník.
Tak proč já nešlapu? tázala jsem se teskně sama sebe. Co mi v tom, ku**a, brání? Mé pohlaví? Dejte pokoj, vždyť šlapou i ženy! Můj věk? Ale kdež, viděla jsem šlapat mnohem, mnohem starší a sešlejší...
Pak jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, že mám pořád všechny zuby. Mým okárkovaným klientům jich obvykle vepředu několik schází - buď se kdysi pořádně servali, anebo jim tesáky s odpuštěním uhnily dík povážlivým mezerám v orální hygieně. Jedno i druhé svědčí o tom, že jsou drsňáci, a tím pádem se pro tu práci hodí. Když nepočítám schopnost vykonávat veškeré činnosti včetně mluvení a pití a pravděpodobně i líbání s cigaretou přilepenou ke rtu v koutku úst (kterou tady v Anglii beztoho nikdo neocení), jsou vypadané zuby hlavním předpokladem úspěšného šlapání.
Probrali jsme to s přítelem K. Po půlhodině uznal mé argumenty a slíbil, že až příště nebudu mít na nájem, vezme mě místo výčitek po tlamě pánví. Se vzniklou mezerou nikoli v cévéčku, ale v hubě se pak, změněna k nepoznání, vrátím k té milé slečně v agentuře. „Vy práce? Já ššmetí, kára? Oukej?" zašišlám. „Ššorry, ššorry, já ne moc dobrý angličtina."
Vsaďte se, že druhý den už budu zaměstnaná.
