"Okamžitě! Okamžitě to kolo vraťte! Okamžitě!" Běloch se snažil vypadat výhrůžně, ale moc se mu to nedařilo. Figuru by na to měl – byl nadprůměrně vysoký, podsaditý, měl ruce jako lopaty a na býčí šíji mu seděla vyholená hlava s výrazem naznačujícím, že když na to přijde, dokáže se pořádně porvat na fotbale. Ale ve formě evidentně nebyl: byl rudý, lapal po dechu a zdálo se, že zanedlouho začne slintat. I jinak se podobal zlému psu, uvázanému na řetěze. Zuřivě, bezmocně štěkal, ale kousnout, to se neodvážil. Ani opustit bezpečné teritorium. Stál na chodníku hlavní ulice v South Norwood, tři metry od kluků, nohama zarostlý do asfaltu – a celým tělem se nakláněl vpřed, jako by jim toužil zblízka vynadat, ječet jim rovnou do ksichtu, ale přistoupit k nim blíž se neodvážil. Úzká proluka mezi domy, prostor vymezený sloupem lucerny, roletou večerky, kde se prodává laciný chlast, postranní stěnou krámku Mamy Jamajky a vojensky šedozelenou bednou zalitou do betonu (jakých najdete v Londýně spoustu a nejspíš mají něco společného s údržbou komunikací), na které dva hoši seděli a další se o ni opírali – tenhle prostor patřil jim. Mladým budižkničemům vesměs karibského původu, kteří se ale narodili tady a mohli by mluvit "bílou" londýnskou angličtinou zrovna jako rozzuřený chlápek, ale oni si vybrali jakousi specifickou jiholondýnskou směsku toho, co je učili ve škole, toho, co odposlouchali z jamajské patois, a toho, o čem se domnívali, že tak mluví nefalšovaní homeboyové v amerických černošských ghettech. Většinou vůbec moc nemluvili. Postávali na té své placce betonu a asfaltu v džínách na půl žerdi a značkových teniskách, pohupovali se v rytmu muziky, kterou si pouštěli z iPodů do sluchátek (protože ze zkušenosti věděli, že kdyby si tady na ulici pustili rádio tak nahlas, jak to potřebují, za pár minut tu budou policajti), kouřili, popíjeli pivo a Red Bull z obchůdku dva metry od nich a omezovali se na občasné "Yeah, man," "Ya aw-rah?" a "Wassup?"
Tihle NEETové, jak se jim tu říká (slovo převzaté ze zkratky pro Not in Employment, Education or Training – oficiálního označení pro zdravé mladé lidi, kteří nejsou zaměstnaní, nevzdělávají se ani se ničím neučí) na rohu vadí málokomu. Každý, kdo tudy občas prochází, tuší, že se přiživují prodejem skunku (a možná i crystal meth – kvalitnější obdoby našeho pervitinu), a tuší to určitě i policajti, kteří ovšem tuší taky, že kdyby je namátkou prohledali, nic u nich nenajdou. Požadované drogy donášejí hoši zákazníkům na objednávku, po malých dávkách, z hlubin jednoho z nedalekých domů. Sousedka z baráku vedle našeho, starší paní z Rakovníka, u nich s oblibou kupovala mařenu, kterou léčila nemocného syna.
Od doby, co tady s K. žijeme, se tihle NEETové nijak nezměnili. Vypadají všichni stejně v tom svém značkovém gheťáckém ohozu, jen občas člověku některý utkvěje – třeba proto, že má obzvlášť divoké dready, nezvykle vykulené oči nebo nos nakřivo. Zdá se, že nestárnou, a oni zřejmě skutečně nestárnou, spíš v určitém věku někam zmizí (do života zodpovědných pracujících lidí? do vězení? na Jamajku? do hrobu?) a jsou nahrazeni mladšími NEETy. Všem je permanentně tak mezi šestnácti a dvaceti.
Tohle je docela jiná parta než dvanáct nebo patnáct starších gangsterů, zřejmě skutečných jamajských yardies v otrhaných kalhotách, historických hučkách a se zavšivenými dready do půl zad, kteří se čas od času tak po desáté večer vyrojí v okolí večerky naproti přes ulici, třicet metrů od NEETů. To pak poházenými bicykly zablokují chodník i část vozovky, vezmou večerku útokem, skoupí všechny plechovky piva Red Stripe (na které vlastník večerky, konzervativní Bangladéšan, uvalil "speciální cenu" £2 za kus, jen proto, aby na nich aspoň něco trhnul) a výskají, juchají, hlasitě pořvávají nefalšovanou "kingstonštinou", občas do sebe třískají pěstmi způsobem, v jakém jen drsňák dokáže vidět přátelské pošťuchování, a jde z nich, upřímně řečeno, dost strach.
K takovým by se rozzuřený běloch přiblížit neodvážil. I z našich NEETů měl evidentně strach.
Ale trval na svém: "Ukradli jste kolo mýmu synovi! Musíte ho okamžitě vrátit!"
Všichni teď na něj zírali. Neztuhli úplně, ale pohyby se jim zpomalily. Jeden pomalu donesl láhev k ústům a pomalu z ní upíjel. Jiný pomalu šlukl. Další si pomalým pohybem poupravil módně padající kalhoty. Konečně jeden ucedil:
"Nebo?"
Rozzlobený běloch zjevně netušil, jakým "nebo" jim pohrozit. Neměl připravenou větu typu: "Okamžitě vraťte kolo mýmu synovi – nebo vám nakopu prdel. Nebo zavolám policii. Nebo to povím mamince a ta vám nafackuje." Stál tři metry od nich na asfaltu, očividně v rozpacích, a i když měl na sobě jen mikinu, tekl z něj pot. Kluci se ušklíbali.
Pak jeden pomalu donesl k ústům láhev Guinnessu a v záklonu ji vyprázdnil. Načež s ní jediným prudkým pohybem třískl o hranu záhadné vojensky zelené bedny. V ruce teď držel nebezpečnou zbraň. Ukázal chlápkovi šeredné skleněné zuby a opakoval: "Nebo?"
V tom okamžiku se objevila Mama Jamajka.
Mama Jamajka má tajuplnou schopnost zjevit se vždycky tam, kde je jí nejvíc třeba. Před časem si v naší čtvrti otevřela charity shop – sekáč se vším možným, od triček, kabátů, polštářů a bot přes knihy, cédéčka a pohlednice s přáníčky až po pohovky, mopy a jar na nádobí. Každé úterý pořádá "burzu jídla": na vyhrazeném stole v jejím krámku se sejdou potraviny všeho druhu, ale i nákypy, dorty a koláče, které upekly a na charitu věnovaly sousedky v naší čtvrti.Ty si pak zadarmo odnese každý, kdo na ně dostane chuť. (Rozdávat jídlo, a navíc doma uvařené, které mohli lidi připravit v nehygienických podmínkách nebo do něj dokonce nasypat jed, není v Anglii běžně povolené. Mama Jamajka to ví, ale nic si z toho nedělá. Rozdává ve svém krámku jídlo už přes rok a zatím se nikdo neotrávil ani nedostal průjem. Taky jí to zatím nikdo nezatrhl.)
Mama Jamajka se v naší čtvrti objevila zrovna v okamžiku, kdy jsme ji potřebovali. K. v jejím obchůdku za pár šupů kupuje oblečení, z kterého jsou naši afričtí příbuzní v sedmém nebi. Pro kámošku, která si zařizuje byt, jsme u Mamy sehnali pohovku, jaká by stála v obchodě bůhvíkolik set liber, ale u Mamy 40 liber i s dovozem do domu. Hoši, které Mama zaměstnává a zachraňuje je tak před NEETovstvím, ochotně dojedou pro kusy nábytku nebo oblečení, které nepotřebujete. Ve společnosti, kde je tak snadné nakupovat, ale o to těžší najít útočiště pro věci sice pořád ještě pěkné, ale už ne docela nové, takovou službu leckdo ocení. Krámek Mamy Jamajky zachraňuje lidi i věci, kteří by se jinak ocitli na smetišti. Dává jim nový život.
Teď se Mama zjevila v okamžiku, kdy to začalo vypadat nebezpečně. Malá, ale udělaná ženská s kulatou, zázvorově hnědou tváří rámovanou šedými vlasy zapletenými do dreadů, které z ní kupodivu nedělají stařenu, ale naopak jí propůjčují svěží, mladistvý vzhled. Nikdo neví, kolik je Mamě Jamajce let. Hádali byste jí cokoli mezi osmatřiceti a sedmdesáti. Určitě jí bude už hodně přes padesát – jeden z hochů, co pro ni pracují, vyčouhlý mladík přesně na půl cesty mezi černochem a bělochem (tatínka má Francouze) je její vnuk.
"Pojďte se mnou," řekla Mama Jamajka rozčilenému bělochovi a odvedla ho do krámku. Šel jako beránek, už několikrát jsem si všimla, že Mamu Jamajku lidi obvykle poslouchají. "Tady počkejte," řekla mu. "Za chvilku vám sem kolo přivezou."
Pak Mama Jamajka vyšla ven a natáhla ruku. Kluk s rozbitou lahví jí podal zbraň, opatrně, aby se nepořezala. "To recyklujeme," řekla Mama. Pak mu donesla smetáček a lopatku a kluk zametl střepy.
"Děkuju," řekla mu. "A teď přivezte to kolo."
"Ale já nevím, jaký kolo. Já o žádným kole nic nevím. Nevím, co to ten chlápek blekotá. Já žádný kolo ----"
"Přivezte kolo," řekla Mama a vrátila se do krámku.
Hoši se po sobě podívali. Dva z nich odklusali pryč.
"Je tohle ten tvůj bicykl?" zeptala se chlápka, když se kolo objevilo u vchodu. "Pořádně si ho prohlídni, jestli je v pořádku, ano?"
Chlápek sklopil oči ke kolu a beze slova přikývl. Pochybuju, že ho vůbec viděl. Jako v mrákotách se vzdaloval po chodníku, o kolo se opíral jako o berli.
"Nevím, proč jste vzali kolo jeho synovi," řekla Mama klukům tím svým sametovým hlasem, kterým si dovede zjednat autoritu. "Nevím, kdo z vás mu ho vzal, a ani mě to nezajímá. Ale jestli se doslechnu, že tahle epizoda měla ještě nějakou dohru, všichni – všichni! – jste v maléru. Je vám to jasný?"
Hoši horlivě přikyvovali.
Jak to Mama Jamajka dokáže? Netušíme. Možná je čarodějka, K. tomu tak trochu věří. Ale možná to pouze umí s karibskými kluky, shodou okolností narozenými "v cizině", kteří nevědí, co se sebou. Nebojí se jich. Rozumí jim líp než všichni psychologové a psychiatři dohromady. A oni z ní cítí dávnou vlast, kterou nikdy nepoznali, vzdálenou exotiku, kterou si nesou v genech.
Mama Jamajka přijela do Londýna v době, kdy si ještě místní děti myslely, že černoši mají ocásky, a prosily ji, ať jim ukáže ten svůj. Je dost zničená z vývinu situace, bolí ji každý černý budižkničema, který pochlastává na rohu a nemá zájem o něco se snažit. Takových budižkničemů prý vidí kolem sebe rok od roku víc: mladí, obklopení veškerým komfortem a rozmazlení ze školy i od rodičů, si přestávají vážit všeho, po čem její generace toužila: vzdělání, dobré práce, poctivého života, schopnosti podívat se do vlastní tváře v zrcadle a nezastydět se. Ale neztrácí naději. Když se jí zeptáte, jestli si myslí, že existuje řešení, Mama Jamajka se usměje a řekne:
Pokračování zítra
