Můj přítel K. má vedoucího, který je k jeho malé radosti krajan z Nigérie, pochází dokonce ze stejné oblasti jako K., i když naštěstí ne ze stejné vesnice. Je to, pravda, hodně malý vedoucí – velí pouze tříčlenné pracovní četě, která ho navíc nebere vážně, jeho rozkazům se vysmívá a dělá si všechno po svém.
Ve svých představách je ovšem K-ův krajan ředitel zeměkoule. Rázuje po peróně, mává rukama plnýma zlatých prstenů a náramků a sleduje, jestli se na něj každý kouká, zatímco buzeruje mručící podřízené. Ke K-ově velké nelibosti šéf vypadá podobně jako on – teda až na ty zlaté šperky. Je v podobném věku, skoro stejně stavěný a má podobnou temně hnědou barvu jako hořká čokoláda.
O K-ově šéfovi jsem se před časem už zmiňovala. Je to ten, kterému všichni za zády přezdívají To Jsou Mý Varlata.
Na rozdíl od K., který si nikdy na nic nestěžuje a snaží se žít tak, aby nedělal ostudu své rodné Nigérii, Varlata to vede přesně naopak. Krade, lže, podvádí – a neustále hledá důkazy toho, že je bělošský svět na černochy zlý a kde může, hází jim klacky pod nohy.
Když se Varlata doslechl o internetových kamerách, které jsou rasisticky nastavené tak, že krásně zaostří na bělošskou tvář, ale černošskou nechají rozmazanou, protože ji snad ani nevidí, nadchlo ho to. Okamžitě běžel za manažerem, strčil mu pod nos průkaz pracovníka se svou fotkou a s radostnou nasraností pravil: „Koukněte! Tohle není má fotka!“
„Ne?“ podivil se manažer. „A víte, čí? Je u ní vaše jméno, pokud se nemýlím...?“
„Tak to nemyslím, sakra!“ zaječel Varlata a vzteky poposkočil. „Je to moje fotka! Jenomže na ní mám ÚPLNĚ ŠPATNOU BARVU!“ Černohnědým prstem zdobeným zlatem zlostně píchal do vlastní laminované tváře. „Jsem na ní HROZNĚ, HROZNĚ světlej! Foťáky v týhle rasistický zemi jsou rasisticky nastavený tak...“
Manažer nepovzdechl. Neřekl Varlatovi, že přece tak moc nezáleží na tom, jakou má na té fotce barvu – on sám by si ostatně taky mohl stěžovat: ve skutečném životě má tvář růžově bílou, ale na firemní průkazce spíš divně do šeda. Neupozornil Varlatu, že – ať už jsou kamery rasistické nebo ne – tmu nevyfotíš, kdyby ses na kostičky rozkrájel, a nemůže za to rasismus, ale fyzikální vlastnosti světla.
Tohle všechno – vsadím se – problesklo manažerovi hlavou tak jako každému normálnímu člověku, ať už je bílý, černý nebo proužkovaný. Ale nevyslovil nic z toho. Dobře tušil, že cokoli by před Varlatou řekl, bude překrouceno k nepoznání a použito proti němu. Místo toho věnoval Varlatovi dlouhý neuhýbavý pohled a pravil: „Dobrá. Zajdete znovu na osobní oddělení, oni si vás znovu vyfotografují a vystaví vám novou průkazku. Řekněte jim, že na nové fotografii chcete vypadat tmavší, ano?“
Varlata pořád něco brumlal, ale konečně odešel.
Vystavit průkazku zaměstnance trvá ve Varlatově firmě týden. Když dorazila nová, uchopil ji Varlata štítivě do dvou prstů a zamířil rovnou čarou za manažerem.
„Koukněte!“ vztekal se radostně. „Pořád jsem málo černej!“
Manažer si nechal komentář pro sebe a poslal Varlatu na osobní...
Stal se z toho rituál. Po následujících pět nebo šest neděl se Varlata nechával každý týden fotit a pak si šel stěžovat za manažerem. Nejdřív byl málo černý, pak zas moc do červena nebo do fialova. Jindy si stěžoval, že i když mu fotku ukázali a on svou barvu schválil (a podepsal narychlo sepsaný doklad o tom, že svou barvu schvaluje), při laminování nějak vybledla – a on pořád nemá ten správný odstín.
Po šesti týdnech Varlata obdržel tu nejčernější fotku, jakou si můžete přát. Byl to přímo klasický portrét černocha v tunelu: nad bílým límečkem Varlatovy košile vystupovala jen silueta hlavy na světle modrém pozadí a v té se blýskalo bělmo očí. Čelo, obočí, nos a tváře nebylo vidět. Ani ústa ne, protože se Varlata zásadně neusmíval.
Tentokrát si Varlata nestěžoval. Připíchl si průkazku na prsa a hrdě rázoval po perónu. Byl spokojený.
Ovšem jen do doby, než došel k prvnímu černému kolegovi. Ten zaostřil na fotku, pak na Varlatovu tvář – a rozchechtal se, až se přehnul v půli. „Dyť tě vůbec není vidět, chlape! Vypadáš jak asfaltovej flek! Chachachachacha!“
Seběhli se ostatní černošští kolegové, srotili se kolem Varlaty, prohlíželi si jeho průkazku a prohýbali se smíchy. Varlata bezhlese zuřil.
Když doběhl za manažerem, hodil před něj na stůl průkazku a řekl: „Koukněte! Jsem na tý fotce moc černej!“, manažer si konečně dovolil hluboce, procítěně vzdechnout.
