Z deníku londýnské
taxikářky 6. Barry, můj jamajský tatínek a kolega šofér, má velké, tenké, pěkně
tvarované, černě průsvitné uši.
Když zrovna není byznys, trčíme na „základně" a nemáme co dělat, smím mnohomluvně nahlas obdivovat černou průsvitnost tátových uší, svítit mu na ně baterkou odcizenou dispečerovi Tommymu a rozplývat se nad nenapodobitelným odstínem vytvořeným kombinací melaninu a rozsvícených růžových krevních kapilár. On mě zase tahá za vlasy, chválí mi, jak jsou rovné a dlouhé, a libuje si, že jsem se mu jako dcera vyvedla.
Nedávno jsme dočista zmátli irskou důchodkyni Mrs. Kelly, která chodí dvakrát týdně na základnu uklízet.
Vrazila jsem do dveří, zvolala „Daddy!" a můj jamajský tatinek mě otcovsky přivinul na hruď.
Mrs. Kelly klesla čelist až na prsa. Bezmyšlenkovitě mi podala pytel s odpadky, ať ho vynesu do popelnice, a zakoktala: „Vy mi lžete, že jó? Todlencto přece nemůže bejt tvá céra!"
„Jasně že je to moje dcera!" ujistil ji Barry.
„Jasně že sem!" ujistila jsem ji já. Vypadla jsem s pytlem ven, a když jsem se vrátila, téma bylo stále stejné.
„...dyk ty seš černej a vona bílá! To nejni možný, přece! Todle sem v životě neslyšela, a že už sem slyšela ledacos! Ledaže by ti manželka zahejbala. Ledaže by ti lhala do vočí! Černej chlap nemůže mít bílou céru! To je fák divný, todlencto!"
Kolegové řidiči, dva Pákistánci, tři Afghánci, jeden Ghaňan, jeden Uganďan, jeden Estonec a jeden Rumun, ji sborem ujišťovali, že je to možná divný, ale je to tak.
„To by spíš prošel vembloud uchem jehly! To bych spíš snědla krajíc pomazanej hovnem a vobloženej vokurkou!" Mrs. Kelly má ráda silná přirovnání, některá biblická, jiná ne. Vrazila smeták nejbližšímu šoférovi a posunkem levé ruky mu naznačila, kde má zametat. Pravou rukou se křižovala. „Ne, ne, ne, to nejni možný, ne, ne, ne!"
„Jasně že je to možný! Jsme přece v Londýně!" vydechli jsme naráz já i tatínek.
Je to tak. V Londýně je možné skoro všechno. Jakési magické paprsky způsobily, že Barry může být můj tatínek, i když je černoch a navíc jen o dva roky starší.
Londýn je, pokud vím, jediné místo na světě, kde příliš nezáleží na tom, kolik vám je přesně let, a kde je skutečně, SKUTEČNĚ fuk, jakou barvu náhodou máte. Lidi se přátelí, milují, rozkmotřují, hádají, dokonce i perou nezávisle na barvě. Jasně, občas to zaskřípe, jak by mohlo nezaskřípat? Ale většinou to vypadá, že na barvě ani trochu nezáleží. Můj tatínek Barry si lebedí ve své temně čokoládové hnědi, já si lebedím ve své bělosti. Míšenci se většinou vůbec necítí vykořenění, ale lebedí si ve své smíšenosti. Londýn je po mnoha stránkách pěkné město. Ale tahle barevná rozmanitost, rozmanitost, kterou každý bere jenom tak mimochodem, z něj dělá, aspoň v mých očích, jednu z nejpříjemnějších oáz na světě.
