Z deníku londýnské taxikářky 10. Jestli chceš v tomhle džobu
aspoň něco vydělat, poučili mě zkušenější řidiči, musíš si najít soukromé
zákazníky. Lidi, kteří ti zavolají, když potřebují
někam odvézt, pokud možno někam daleko, třeba na letiště. Ty je tam odvezeš, shrábneš prachy a společnosti, pro kterou pracuješ, o tom nemusíš vůbec říkat.
Je to příjemná změna oproti vození zákazníků za minimální tarif čtyř liber od vlakového nádraží k jejich domu v Norbury, případně opačným směrem.
Zkušenější řidiči tu a tam mluvili do mobilů s tajuplným výrazem tváře - a pak šli vítězně oznámit dispečerovi, že tu teď pár hodin nebudou, mají „soukromou práci".
Dlouho jsem netušila, jak to dělají. Na Heathrow i Gatwick už jsem dávno trefila, dokonce jsem si ani nepletla terminály - a soukromí zákazníci se pořád nehrnuli. O telefonní číslo mě lidi žádali, pravda, ale obvykle jen v posledních stádiích ožralosti - a navíc proto, že se mnou ve svém ovíněném stavu toužili navěky žít, ne proto, že by potřebovali, abych je občas někam odvezla.
Pak mě dispečer poslal do Brandenbury Close číslo 17 a ze dveří nízkého domku vylezl chlapík, který se na následující tři měsíce stal mým prvním soukromým zákazníkem.
Byl to moc hezký mladý Afričan s kulatými tvářičkami a poněkud nervózním vystupováním. Když jsme si navzájem řekli, odkud jsme - a já se dověděla, že je Ghaňan - usoudila jsem, že trochu dořiťolezectví neuškodí, a pochlubila se těmi třemi slůvky, které znám v jazyce twi.
Účinek byl okamžitý - Kwabena už nikdy nechtěl jiného šoféra, a protože jsem mu svěřila, že pracuju jen tři, nanejvýš čtyři dny v týdnu, hned prosil, jestli mi smí zavolat na soukromé číslo, když bude moje služby potřebovat. Souhlasila jsem.
A tak se stalo, že zatímco mí kolegové vozili byznysmany s kufříky na Heathrow a zpět, já jsem vozila od nároží k nároží ghanského překupníka koksu. Kwabena to měl dobře promakané - nikdy prý u sebe neměl víc zboží než „na tři roky v lochu", zřídil si „doplňovací stanice", na které jsme se znova a znova vraceli, když mu volalo hodně zákazníků. Během přejezdů Kwabena filosofoval na téma, jestli je zločinec, anebo není, přísahal, že by nikdy neprodal drogy dětem pod osmnáct, a dušoval se, že každou zásilku vždycky osobně vyzkouší, aby si mohl být jistý, že není řezaná nějakým nebezpečným svinstvem.
Měl velké problémy se svou barvou - Afričané mají už takhle špatnou pověst, tak proč ji ještě zhoršovat tím, že sám prodává drogy? Ale nevěděl prý, jak jinak vydělat, a doma v Ghaně čekalo na finanční injekce nejmíň tak dvě stě, možná dvě stě padesát lidí.
„Jsem dealerská kurva, Ivo? Řekni...," prosil mě skoro pokaždé.
„Hm, trochu asi ano," říkala jsem. „Ale se srdcem ze zlata."
„Medasi, medasi," děkoval Kwabena v jazyce twi a vděčně se na mě culil.
Potom se do věci vložil můj přítel K. Je to Afričan a na ostatní Afričany dost přísný. (Bělochům odpustí mnohem víc.) Pravil, že jsou tu na každým rohu bezpečnostní kamery, že jsem jako ženská za volantem taxíku dost nápadná, a on mě z toho tahat nebude, až se kvůli tomu zatracenýmu černýmu kriminálníkovi dostanu do maléru. Tato prohlášení opakoval několikrát denně, dokud jsem Kwabenovi něžně neoznámila, že už ho vozit nebudu.
Posmutněl, ale řekl, že to chápe.
Pak jsme se dlouho neviděli.
A potom mě asi tak před měsícem dispečer Gary poslal do Croydonu, na imigrační oddělení. Společně s klientem nastoupil do vozu můj první soukromý zákazník! Málem bych ho nepoznala. Místo obnošených džínů obnažujících půlku zadnice měl Kwabena na sobě bílou košili a kvádro. I jeho nervozita byla tatam. Jen oblé tvářičky i úsměv měl stejný jako vždycky.
Radostně se se mnou zdravil, a zatímco mi vysvětloval, že povezeme jeho krajana do ilfordského ubytovacího centra pro uprchlíky, zamrkal na mě oběma očima: „Vídíš, co teď dělám? Imigračního úředníka! To by tě nenapadlo, co?"
