"Mám malér?" pípl dívčí hlásek v telefonu. "To nevím," řekla jsem podle pravdy. "Netuším, o co jde. Vím jen, že máš dnes ve čtyři schůzku tady na klinice. A už je čtvrt na pět. Čeká tu na tebe spousta lidí. Tak prosím tě přijď. -- Hlavu ti neutrhnou," dodala jsem honem, protože mým úkolem bylo přilákat klientku na schůzku, ne ji zaplašit.
Váhavě slíbila, že přijde. Je se spolužačkou v obchoďáku, za čtvrt hoďky tam budou.
Vzápětí jsem volala její mámě. "Dobrý den přeju," řekla jsem. "Jsem Iva, vaše tlumočnice. Víte, že jste dnes ve čtyři měla být na Klinice sexuálního zdraví tady v ------? Společně s dcerou."
"Jakou dcerou?"
Pro jistotu jsem nahlédla do papíru. "Danuší."
"Á, Danka? A co provedla?"
"To netuším. Vím jen, že tady máte schůzku a já pro vás mám tlumočit."
"Schůzku? Vždyť mi nic neposlali."
"Mohla byste, prosím, co nejdřív přijít? Dcera už je na cestě."
Dceru jsem pár minut nato odchytila na asfaltu. Nepřijít si netroufla, ale do budovy se jí nechtělo, tak se schovávala u zdi za rohem se spolužačkou z Koreje, která taky neuměla pořádně anglicky, ale se kterou se domlouvaly tím univerzálním jazykem puberťaček, který slova nepotřebuje, stačí mu signály.
Vzápětí dorazila paní Veronika, celá uřícená. Vzpomněla si, že skutečně nějakou schůzku domlouvali, ale ona myslela, že až na příští týden.
(V tomhle zmatení se ničím nelišila od desítek mých klientů, kteří se taky nedostavili – k doktorovi, do školy, na sociálku. A pak se dušovali, že moc, moc, moc chtěli přijít, jen si to nějak popletli.)
Rozesadili jsme se kolem stolu – Danka, její máma, já a, jak to v podobných případech bývá, dalších devět lidí: dva administrátoři kliniky, dvě sociální pracovnice, každá z jiné branže, jedna zdravotní sestra, právní zástupkyně školy, právní zástupkyně dítěte, nezávislý pozorovatel z úřadu pro blaho dětí a předsedající téhle komise.
Schůzka trvala skoro dvě hodiny, ale její obsah se dá shrnout do pár vět:
Danka šla před pár týdny na kliniku, protože trpěla menstruačními bolestmi a nepříjemným výtokem. Doktor jí řekl: "Kolik že ti je? Čtrnáct? Podívej, už máš velká prsa. Nejsi malá holčička, jsi žena. Potřebuješ pravidelný pohlavní styk. Jinak se potíží nezbavíš." Načež jí vnutil hrst kondomů a dvouměsíční zásobu prášků proti dětem a vystrčil ji ze dveří.
Danka přiběhla domů s pláčem a všechno vyklopila mamince.
Ta teď za stolem plála spravedlivým hněvem: "No jak je tohle možné, to mi řekněte! Moje dcera je panna! Samozřejmě že je panna, je slušně vychovaná. A nějaký doktor jí--- No řekněte sama," brala si mě za svědka, "co je tohle za jednání? Měly bychom si stěžovat!"
Předsedající jí něžně připomněla, že už si stěžovaly. Proto tu teď jsou.
Časem Danka – dívka s tělem sice dospělým, ale s mimořádně telecí tváří -- doplnila, že lékař při svém vysvětlení o nutnosti souložit ve čtrnácti pronesl slova "vzhledem k tvému etniku" nebo "u Romů je to přece běžné."
Všichni kývali hlavami. Paní Veronika rozhořčeně, komise soucitně a odhodlaně. Tuhle křivdu je třeba napravit.
Potíž byla v tom, že si Danka nepamatovala podrobnosti. Nevěděla, který den a v kolik hodin se to událo (a klinika o její návštěvě neměla žádný záznam). Nevzpomínala si, jestli rozhovor proběhl v angličtině, nebo v češtině. Na klinice pracuje jeden česky mluvící doktor – je možné, že to byl on? ptali se jí.
Ale to Danka nevěděla.
Jak ta osoba vypadala?
To už se nepamatuje
Byl to muž, anebo žena? Černý? Bílý? Ind? Mladší? Starší?
Danka řekla, že ani to už neví.
Ukázali jí popořadě fotky všech zaměstnanců kliniky – třeba se rozpomene.
Danka jen vrtěla hlavou: Ten to nebyl, tahle taky ne...
Musela jsem zavolat Dančině tetě. I ta potvrdila, že je to tak: nějaký doktor na středisku jí řekl tuhle urážlivou věc.
"A vy sama – byla jste u toho?"
"To ne, kdepak! Já bych tam nešla ani za nic! Říkala mi to Danka. Ostuda je to! Ostuda!"
Dančina máma mi byla, bůhvíproč, dost sympatická. Nebyla ničím zvláštní: tak čtyřicetiletá chemická blondýna s beznadějně střapatými vlasy, s odloupaným modrým lakem na nehtech, narvaná do košile, z které jí lezly špeky. Ale měla v sobě cosi... nádherně mateřského. Bylo poznat, že by za svou holčičku dala ruku do ohně, chránila by ji před světem vlastním tělem. "Moje Danka je panna! Panna!" opakovala zoufale.
Tahle příhoda se udála zhruba před rokem a vyzněla by do ztracena, byl by to jen další z příkladů, jak Angličané vyhazují z okna státní peníze. Ale včera mě zavolali tlumočit na sociálku ve stejné čtvrti. Konala se tam konference, klient: Joseph Conkova.
Z Josepha Čonkové se vyklubal Dančin růžolící šestitýdenní chlapeček. Danka, dnes už patnáctiletá, má o něco méně telecí tvář než před rokem, ale pořád pubertálním hláskem pípá, že nic neví, na nic se nepamatuje, neví, kdo je otec.
Nechali to být.
Konference tentokrát trvala krátce – nejvíc času zabralo mé vysvětlování, že a proč Joseph není Čonková, ale Čonka. Žádný průšvih se nekoná, Josepha bude vychovávat Dančina máma pod občasným dohledem sociálky.
Možná byl Joseph počat jen a jen dík doporučení jistého lékaře, napadlo mě drze. Pokud ano, Dančina máma mu to už dávno neměla za zlé. Dělala na Josepha ťuťuťu ňuňuňu a samou láskou k němu omládla a zkrásněla.
Zeptala jsem se Danky, jak to dopadlo s tím doktorem, co jí doporučil léčbu sexem, ale – jak jinak – nevěděla. Nepamatovala se na ten incident.
Myslím, že všichni čtenáři už pochopili, co se tenkrát asi událo: Danka si zašla na kliniku pro antikoncepci (velmi rozumný krok, od takového telátka bych ho fakt nečekala) a tu jí taky dali, od toho tu tyhle kliniky přece jsou. Na těchhle klinikách může i čtrnáctiletá holka dostat antikoncepci bez vědomí rodičů – vychází se tu z předpokladu, že je lepší, když děti tajně souloží s ochranou, než když tajně souloží bez ochrany.
Jenže máma kondomy a prášky objevila, a tak jí Danka honem navykládala, co všechno jí doktor "doporučil".
Předpokládám, že jí nezbylo než souložit beze všech profylaktik – a narodil se Josephek.
Její máma už se dávno nezlobí. Ostatně – tlumočila jsem i data narození. Paní Veronika je o patnáct a půl roku starší než Danuše.
