Zrovna jsem napsala o tom, jak je těžké uniknout modernímu, tedy marketingovému pojetí vánoc, v němž se už dávno nemísí pohanské prvky s křesťanskými, ale reklama na Coca-Colu s produkcí Walta Disneyho – a tu mi kamarádka vyprávěla o případu, kdy jisté kruhy v Anglii zapomněly, že existují.
Před pár lety, když Lucka vyučovala na soukromé katolické škole v jižním Londýně, rozdalo vedení učitelům hromady školních kalendářů, které pak měli rozdat žactvu. Kalendáře to byly festovní, vázané v kožence, a byly v nich vyznačené všechny školní dny a taky všechny svátky. Když řeknu všechny, myslím VŠECHNY. Tvůrci kalendáře evidentně zgooglovali veškerá náboženství, na která se jen rozpomněli. Vyznačili svátky židovské, muslimské, indické, vyhledali si, kdy se přesně slaví čínský nový rok a kdy se slaví buddhistický nový rok v Thajsku. Nezapomněli na japonské šintoisty ani na svátky starých Mayů, i když je jejich přesné datum diskutabilní. Nebylo týdne, kdy by v kalendáři nebyla zmínka o nějakých oslavách.
A potom někdo – Lucka to nebyla – zalistoval v kalendáři pozorněji a řekl: "Kde jsou vánoce?"
Ve snaze neopominout ani ten nejobskurnější ze svátků slavených různými kulturami vynechali tvůrci kalendáře ten nejnápadnější, nejvšudypřítomnější, nejbělošštější. Vánoce.
Ne, nelekejte se. Nebyl to další vychytralý úskok multikulturních záškodníků usilujících podkopat evropské tradice a kulturu. Byl to podle všeho skutečný omyl toho kalibru, kdy ve snaze spočítat všechna zvířata ve sloním výběhu snaživě spočteme myši, králíky, mnohonožky a sarančata – a zapomeneme na slona.
Všechny kalendáře šly do stoupy (s výjimkou těch, které pedagogové stačili odcizit a dnes jsou ceněnou kuriozitou). Tvůrci si zadělali na malér.
