Můžu si za to sama. Když mi bylo tak šestnáct sedmnáct, hrozně jsem toužila po nevšedních zážitcích. Měla jsem pocit, že se v mém životě nic neděje, že se kolem mě vyskytuje jen samá šeď a nuda. Jak teď vidím, nebylo to tak docela pravda, věci se děly, jen jsem byla ještě mladá a zážitky se nestačily nastřádat. Každopádně jsem se v té době nemohla dočkat nových a skvělých dobrodružství.
Nejsem si jistá, jestli je to požehnání nebo prokletí, ale mé dávné přání se splnilo - a plní se dodnes. Občas to vypadá, že se mi snad ani nemůžou přihazovat obyčejné, všednodenní průšvihy -- vždycky v tom musí být nějaké dobrodružství, něco neobvyklého či aspoň nějaká záhada.
A tak teď nemůžu prostě napsat, že mi minulý týden ukradli auto. Tedy ano, ukradli ho, ale ne tak, jak byste čekali. Zloděj se nepřiplížil k mému vozidlu kryt noční tmou, nenastartoval ho zkratem (nebo jak se dneska startují auta, když nemáte klíč od zapalování) a nezmizel, zpocený strachy. Ne. Kolem druhé hodiny odpoledne přijeli dva chlapíci s odtahovým náklaďákem, zacouvali k mému milovanému modrému mondeu, jediným třísknutím rozbili okýnko, uvolnili ruční brzdu, přivázali auto k náklaďáku a beze spěchu odjeli. Během operace kleli, kouřili, po chlapsku se vybavovali se zedníky, kteří opravují dům našich sousedů, a dobře na osm, deset minut zablokovali celou ulici.
Já jsem to neviděla. Neviděla jsem to, přestože auto stálo zaparkované přímo před domem, vzdušnou čarou tak sedm metrů od mého pozadí. Seděla jsem u počítače, něco si ťukala a zvuků z ulice si nevšímala, naopak jsem se je snažila neslyšet, aby mi nebránily v soustředění. Dozvěděla jsem se to až na druhý den od zedníků. Večer, když se přítel vrátil z práce, jsme se jen tiše divili, že nám zmizelo auto.
Krádež auta je v Londýně něco tak běžného, že mi policistka něžně vyčinila, proč kvůli takové prkotině používám tísňovou linku. Procedúra, kterou okradený projde, se nepříjemně podobá telefonickému výslechu. Chtějí o vás a o autě vědět úplně všechno. A i když jste si jistí, že vám sotva někdo mohl auto oficiálně odtáhnout, přinutí vás zavolat na centrálu, kde se shromažďují záznamy o odtažených vozidlech. Teprve když to uděláte, pak jim zavoláte zpátky a referenčním číslem jim potvrdíte, že vám ho skutečně oficiálně neodtáhli kvůli nějakému prohřešku, dostane se váš vůz na seznam pohřešovaných.
O tohle všechno jsme se postarali ten samý den večer. Netušili jsme, jak auto zmizelo, jen jsme věděli, že to muselo být přes den. Teprve druhý den jsem se od sousedovic zedníků dověděla, co se přesně stalo. Jeden přes druhého mi to opřekot vyprávěli... Říkali, že i jim se zdálo divné, když chlapi bez váhání rozbili okýnko - ale usoudili, že zřejmě radnice nasadila drsnější metody zabavování tak či onak provinilých aut. Chlapíci z náklaďáku na sobě měli přiměřeně ošuntělé montérky s jakýmsi logem, kterého si ovšem nikdo pořádně nevšiml. Chovali se přiměřeně otráveně, takže nikoho nenapadlo, že by za tím snad mohlo být něco nekalého.
Evidentně bylo. Auto je fuč.
Přiznám se, že to se mnou zamávalo. Jednak modus operandi - vím, že třeba v New Yorku je použití odtahového náklaďáku při kradení aut dost běžné, ale nanapadlo mě, že by mohlo být běžné i v Londýně.
A jednak - je to tak - ztráta milovaného auta.
Zbývá mi několik možností: buďto si koupit nové (na což teď nemám), nebo si nové koupit na leasing (což je finanční závazek, do kterého se mi moc nechce), nebo si minicab pronajímat (což znamená, že se mé týdenní výdaje zvednou minimálně o sto liber - a budu tím pádem vydělávat jen na svou společnost, na benzin a na vůz).
Zkrátka nic moc.
A tak jsem se rozhodla, že se odhodlám ke kroku, ke kterému jsem se odhodlávala už dlouho: vykašlu se na taxikaření. Jasně, bylo to fajn, ale teď, po víc než dvou letech, už je většina dobrodružství vyčerpaná - a proč bych měla taxikařit, když mi to nepřináší nová dobrodružství, že? Pěšky jsem zašla na Caravan Cars odevzdat vysílačku, kterou jsem díky bohu nenechala v auťáku. A když už jsem byla na základně, asi tak pětatřicetkrát jsem vyprávěla tu smutnou příhodu kolegům. Kroutili hlavami a divili se.
Když se člověku stane něco nepříjemného, pořádné (a opakované) vykecání bezesporu pomůže. Nejlépe to vědí Afričani. Můj přítel, tomu když je smutno, odchytává na ulicích starší černochy a každému mnohomluvně vylíčí, co ho trápí. Každý ho vyslechne, pokývá hlavou, řekne, že je mu to líto - a K. se okamžitě cítí líp. Krádež auta ale bohužel v Londýně nezabírala.
„Kůůůrva, mně ukradli už čtyry auta, chlapče," ujistil ho důstojný Jamajčan, o kterém si K. byl jistý, že bude sympatizovat. „S tím ti fakt nepomůžu."
„Ukradli ti auto? No to sis ho měl líp zabezpečit!" poznamenal majitel ghanské vývařovny. „Seš blbej nebo co?"
A tak K. nezbylo než koupit telefonní kartičky, na které se dá lacino volat do Afriky. Pak strávil mnoho hodin líčením té strašné příhody všem členům rodiny (zhruba 150 lidem). Příjemně se vymluvil a ulevilo se mu.
Načež to začalo. Během dvou dnů jsem dostala zhruba 150 kondolencí. Telefon zvonil, esemesky pípaly, na emailu naskakovaly nové a nové zprávy. „S bolestí v srdci jsme vyslechli novinu o odcizeném automobilu. Ujišťujeme vás, že bude nadále žít v našich srdcích," napsal přítelův nejbližší mladší bratr. „Ta zdrcující novina mi trhá srdce," oznamoval manžel mladší sestry. „Pošli peníze! Co nejvíc! Příští neděli za tvý auto necháme sloužit mši v kostele!" poručil starší bratr K., odjakživa vykuk.
Kondolence neměly konce. Jen doufám, že můj starý otlučený ford mondeo nebude mít v Nigérii pamětní desku vyřezanou ze dřeva stromu iroko. Netuším, jaké kolektivní šílenství postihlo všech 150 členů přítelovy rodiny, jen doufám, že to není nakažlivé. Aspoň ne po telefonu. Když před dvěma roky umřela K.-ova sestřenice, nadějná studentka práv a krásná mladá holka (přišla domů ze školy, dostala horečku a druhý den už byla mrtvá), jen filosoficky pokrčili rameny a řekli: Co se dá dělat? Stalo se...
Tak proč s mým autem tolik nadělají?
Jasně, já vím: mé auto bylo zdrojem obživy, určité jistoty v nejistém světě. Celá K.-ova rodina byla už pár let konsternovaná „ženou, co dělá taxikářku", a usoudila, že když tady v Anglii ženské nezbude než sedět za volantem, žijem tu v hodně tvrdých podmínkách. Dlouho nás litovali, přesvědčovali nás, ať se vrátíme do Nigérie, a dokonce bych věřila, že díky mému povolání omezili počet žádostí o prachy, které někdo z rodiny „okamžitě nutně potřebuje na něco životně důležitýho".
Nikdy bych nevěřila, že kondolence člověku pomůžou vzpamatovat se z bolestné ztráty. Ale věřte tomu, že mi pomohly. Zatímco celé Benin City píše slohová cvičení v jazyce, kterému K. říká „vobrovská angličtina", a posílá mi je ve formě esemesek, já sedím doma a směju se. Jistě, nový zdroj obživy nemám. Ale přece nebudu truchlit kvůli otlučenému mondeu.
Až se K. vrátí z práce a s tesknou tváří se zeptá, jak mi je, řeknu: „Cože? Ty myslíš, že se trápím kvůli autu? Prosím tebe. Auto bylo - a je pryč. Už se nad to konečně povznes! Zkus se na to dívat africky!"
