Osobně jsem zničila život jednomu Somálci. Že jsem ho neznala, mě neomlouvá, naopak: zničila jsem mu život jen a pouze na základě národnostních a kulturních předsudků, které jsem v sobě, pravda, našla jen s obtížemi, a to jen proto, abych vytáhla z bryndy kamarádku.
Jitka je chytrá, krásná a laskavá žena. Chytrost jí způsobovala problémy ve školním věku – její maminka mnohokrát oplakala, že je nejlepší ve třídě z matiky, protože "když je holka moc chytrá, žádnej mužskej si ji nevezme". Krása jí způsobuje problémy po celý život, tak jako většině krásných lidí. A její laskavost se jí právě chystala podtrhnout nohy, když jsem se do toho vložila já.
Její kamarád – opravdu jen kamarád! – z Curychu, původem Somálec, ji prosil, jestli by nepomohla jeho bratranci. Trčí kdesi v uprchlickém lágru v Keni, domů se vrátit nemůže a už je jasné, že ho žádná evropská země nepřijme za uprchlíka. Nemohla by Jitka odjet do Keni, provdat se za jeho bratrance (který je, mimochodem, bez dokladů) a zařídit, aby se dostal do Evropy?
Jitka se mi svěřila bezmála v slzách. Cítí se rozpolcená. Její svědomí ji nutí lidem v nouzi pomáhat. Ví, že tomu skoro milionu zoufalců, kteří za posledních pár let uprchli ze Somálska a jsou jich plné lágry v Keni a Etiopii, pomoct nedokáže. Ale jednomu by pomoct mohla. Jediné, co jí brání, je strach. Strach z neznáma – nemohla by to být xenofobie? Představa, že bude provdaná – byť jen kvůli papírům – za muslima o nějakých třicet let mladšího, který navíc, podle bratrancových slov, přišel skoro o celou rodinu, nemá ani vindru a mluví "rudimentární" angličtinou, ji děsí.
"Ty o Somálcích určitě něco víš, Ivo," říkala mi. "A o soužití s černochy taky. Mám to udělat?"
Otřásla jsem se hrůzou. Už jsem viděla tu anabázi. Jitka nejspíš stráví prvních pár týdnů, ne-li měsíců tím, že bude bratrance v lágru hledat a bojovat za to, aby ji k němu pustili. Potom mu ruční mluvou vysvětlí, že se za něj má provdat. Pak bude podmazávat úřady, aby mu vydaly průkaz totožnosti a on se mohl legálně oženit. Pak bude několik... spíš let než měsíců pro manžela vyřizovat povolení k cestě do Evropy. Somálcovo zoufalství se bude vyhrocovat. Nebude už bydlet v lágru, což bude jen částečná úleva, protože po dobu čekání na povolení k cestě do Evropy bude třeba průběžně vyřizovat povolení k jeho pobytu v Keni... a platit a platit a platit. Když toho Jitka už začne mít dost a požádá svého známého z Curychu, jestli by se do záchrany bratrance nezapojil i on, ukáže se, že to není jeho bratranec. Je to známý známých jeho známých, v životě ho neviděl. Když řekl Jitce, že je to bratranec, nemyslel to doslovně, Jitka si to špatně vyložila. Když se Somálec o někom vyjádří jako o bratrovi, mohlo by to znamenat, že jde o jeho příbuzného (anebo taky bratra ve víře). Když se vyjádří o někom jako o bratranci... pak to může být prostě kdokoli. Pravděpodobně ze Somálska.
Nakonec Jitka, s vynaložením veškerého času a díky pár středně velkým půjčkám od kamarádů, dostane "bratrance" do Čech. A tam jí s největší pravděpodobností zůstane na krku. Jistě, existuje určitá šance, že Somálec překoná veškerá traumata, která na útěku z vlasti zažil, právě tak jako nástrahy, které ho čekají v nové vlasti, naučí se skvěle česky včetně ř – a stane se vzorným pracovníkem či úspěšným legálním podnikatelem. Nejspíš ale bude ležet na zádech na pohovce v Jitčině bytě, lámanou angličtinou všechno kritizovat, "půjčovat" si od ní peníze a utrácet je za blbosti. V lepším případě se nechá načapat při prvním pokusu o prodávání drog (k čemuž ho vyhecují pražští Nigérijci) – to bude Jitka pouze na policii vysvětlovat, že ona o tom vážně nic neví. V horším případě upadne do deprese, po celé týdny a měsíce nebude vycházet z domu. Jitka bude muset odpojit pevnou linku, protože manželovi nebude lze vysvětlit, že si nemůže dovolit platit mnohahodinové mezinárodní hovory, a když mu nabídne, že zaplatí za psychoterapii, která by mu mohla pomoct dostat se z téhle nálady, manžel se k smrti urazí – jak ji vůbec mohlo napadnout, že v sobě má démony? Měl by jí urazit hlavu...
Pokud nebude mít Jitka mimořádné štěstí, začne se – nejspíš až po příjezdu do Čech – její manžel projevovat jako nesnesitelný šovinista. Možná ne násilník, ale typ, který na všechno, co mu manželka (či kterákoli ženská) řekne, jen trochu posměšně přikývne a dál si dělá a myslí svoje. Kdyby Jitka nebyla taková dobrá duše, do týdne by ho zabila.
Těžko říct, jak by se choval po jiné stránce. Je možné, že by ho jeho víra nabádala žít cudně, tak cudně, že by odmítal jezdit ve špičce tramvají, protože by se v natřískaném dopravním prostředku nemohl vyhnout doteku ženských těl (znám pár takových Afričanů, věřte tomu nebo ne). Je ovšem pravděpodobnější, že by se utrhl ze řetězu, toulal se po nocích a – omámen přítulností dívek v našich oblastech – souložil bez kondomu hlava nehlava. Jitka by jeho milenky utěšovala a přispívala jim na potraty, neboť by její manžel sice toužil mít miliony dětí, ale netušil by, co to obnáší...
Takhle by tomu bylo po léta letoucí, dokud by mu Jitka, rozpolcená mezi svou dobrotou a nutností zachovat si zdravý rozum, nerozpoltila hlavu sekerou.
Tohle jsem ovšem Jitce neřekla. Řekla jsem jen, že to není moc dobrý nápad. A že se na to zeptám kamaráda Somálce.
"Ty máš kamaráda Somálce?" radovala se.
"Mám!"
Neřekla jsem Jitce, že hlavním poznávacím znakem mého kamaráda Somálce je jeho nesomálskost. Pravda, vypadá skoro úplně stejně jako většina Somálců, které v Londýně vídáte: má hranatou tvář, široké čelo a rty pořád lehce pootevřené, neboť mu v jejich zavření brání náznak upířích zubů. Neznám žádný jiný národ v Londýně, jehož příslušníky tak snadno poznáte. Když navštívíte "Malé Somálsko" – pár bloků kolem Streatham High Road, u kostela svatého Leonarda – přísahali byste, že jsou všichni lidi na ulici bráchové. Ptala jsem se svého kamaráda, jestli třeba nejsou všichni z jedné vesnice nebo aspoň z jediného malého kmene. Říkal, že ne – Somálci mají smůlu v tom, že skoro všichni vypadají stejně. Ujistil mě ale, že "vevnitř" nemůžou být rozmanitější.
S Tafiqem jsme se seznámili už před časem – seděli jsme vedle sebe v internetové kavárně, oba ťukali do klávesnice – a on se mě v jednu chvíli zeptal, co je to za divný jazyk, ten můj.
Řekla jsem mu to.
"Ty píšeš maily čéé-zky, já chatuju somálsky," odpověděl.
Ujistila jsem ho, že to jsem pochopila. Stačí se podívat, jak vypadá...
Povzdechl.
"Radši mi pověz, o čem chatuješ." Ukázala jsem na jeho obrazovku. "Jsou to stejný koniny jako na všech ostatních chatech?"
Tafiq se zasmál. "Úplně stejný! Čau, jaxe máš? Si tu dlouho nebyl, né? Co děláš? Dobrý? " přeložil mi pár větiček. (V originále vypadaly zajímavější.) "Je to jen vzájemné masírování společenských eg," pronesl moudře.
Tafiqův brácha (nebo možná někdo z rozvětvené rodiny) internetovou kavárnu vlastnil, tak mohl masírovat ega zadarmo.
Od té doby si s Tafiqem příležitostně píšeme. Ego mu, myslím, nijak zvlášť nemasíruju, ale chodím si za ním pro útěchu, kdykoli něčemu na Somálsku nebo Somálcích zaboha nerozumím. Tafiq to má všechno pěkně srovnané: piráty je třeba střílet na potkání, zlodějům nadále sekat končetiny (ale nedělat z toho představení pro krvelačnou veřejnost), na teroristy hodit atomovou bombu (Alláh to snad nějak zařídí, aby vyhladila jen ty špatné a nevinným lidem neublížila), bezprizorné "bratrance" z utečeneckých táborů si v žádném případě nebrat za manžely.
K. tvrdí, že Tafiq po mně jede a snaží se chovat jako "Evropan". Ale to je nesmysl: je o polovinu mladší a má už dlouho tajnou lásku – indickou studentku (to je z pohledu jeho příbuzných snad ještě horší, než kdyby si našel bělošku – bělochy je aspoň teoreticky možné považovat za křesťany, Indové jsou polytheisté!). Tafiqovi plním jinou úlohu: úlohu ženy, které se může svěřovat a která mu nebude kecat do života. Několikrát mi říkal, že nejoblíbenější kratochvílí Somálců je vykládat ostatním, co dělají špatně. (Ujistila jsem ho, že znám jen málo národů, jejichž nejoblíbenější kratochvílí je něco jiného. Zdálo se, že se mu ulevilo.)
Vyrovnal se Tafiq s tím, že se o jeho vlasti mluví jako o "nefungující zemi", s tím, že je tam už dvacet let válka a už několik let hladomor, s tím, že když řeknete "Somálsko", vybaví se každému piráti a tábory pro výcvik teroristů, ve kterých podle zahraničních expertů v současné době trénuje padesát osob s britským pasem? Možná ano – ale jen za cenu toho, že ji odsunul kamsi mimo sebe. Jistě, narodil se tam. Ale neumí si představit, že by tam ještě někdy žil. Na rozdíl od spousty jiných emigrantů všech možných národností působí Tafiq velmi vyrovnaně.
Běžela jsem za Tafiqem (tedy obrazně, chci říct: poslala jsem mu email), když mi Jitka svěřila svou "situaci se somálským bratrancem". Vyřešil to po svém, logikou, která se dala čekat od studenta byznysu či čeho (nikdy mi nevysvětlil, co přesně studuje).
"Kolik je Somálců v lágrech?" napsal. Úplně jsem viděla, jak mu u toho jiskří oči. "Necelý milion. A kolik je Somálců v diaspoře? Přes milion! Kdyby si každý Somálec a Somálka, co jsou venku, někoho z lágru vzal, nemusela by to řešit tvá kamarádka. Jo, mimochodem, potkal jsem další Češku. Vypadá úplně jinak než ty."
Nezabývala jsem se pátráním, zda mám poslední větu brát jako kompliment, nebo se urazit. Možná mě Tafiq jen upozorňoval, že zatímco pro mé oči všichni Somálci vypadají stejně, on v Češích – či Češkách – vidí rozdíly.
Každopádně: Jitka se ozvala, že mi děkuje za informace a že ze sňatku se somálským bratrancem sejde.
