Oslovovala ho „Johne" a on ji „ty zatracená černá krávo."
„No tak, Johne," říkala mu, „pojď si sednout sem do auta,
tak. Počkej, pomůžu ti, pevně se mě drž, ať neupadneš."
A on jí: „Dej ty černý pracky pryč, nebo zavolám policii. Nešahej na mě, slyšíš? Vypadni z týhle země, my tě tu nechceme. Jde z tebe strach!"¨
Byl to povedený páreček. Ošetřovatelka z domova pro seniory vezla jednoho z klientů do nemocnice, pobude si tam nejspíš pár dní. Prý se jim nelíbilo, že John už delší dobu pokašlává, a tak ho chtějí dát pořádně vyšetřit. Johnovi to sice vysvětlili, jenže už delší dobu svět kolem sebe moc nevnímá, tak není jasné, kolik z toho chápe. Tanitě připadl úkol ho dopravit na místo a předat do péče nemocničního personálu.
John se bránil, když ho vezla k mému taxíku, mával rukama kolem sebe, sliboval, že tu černou krávu zabije, že jí rozkope držku, ale naštěstí pro Tanitu nemohl hýbat nohama, a tak se mu to nepovedlo. Společnými silami jsme ho vyzdvihly z vozíku a posadily na zadní sedadlo. Pak jsme mu, jednu po druhé, naložily nohy, zapnuly mu bezpečnostní pás a z obou stran kolem něj nacpaly molitanové polštáře, aby nepřepadával do stran (Tanita už v tom měla praxi, a tak celá operace zabrala jen pár minut).
Pak se Johna zeptala, jestli se mu sedí pohodlně (a samozřejmě dostala vynadáno), načež se posadila vedle něj. Vydali jsem se na cestu.
Takovéhle povedené párečky vozívám třikrát nebo čtyřikrát do měsíce. Tak jako vození školou povinných dítek to není právě lukrativní džob, peníze dostávám na fakturu přes taxikářskou společnost, a cena za míli je o dost nižší, než když zákazníci platí v hotovosti. Na rozdíl od dětí ale staříci a stařenky obvykle jezdí v doprovodu pečovatelky. Chválabohu! Nedovedu si představit, jak bych to zvládla bez pomoci.
Po celou cestu do nemocnice vzdálené víc než osm mil John Tanitě sprostě nadával a posílal ji zpátky do Afriky. Ona říkala jen „Neboj, Johne, to bude dobrý. Nemáš se čeho bát, Johne."
Předaly jsme Johna personálu a Tanita se mi začala zkroušeně omlouvat, protože po Johnovi zůstal na sedadle flek. Nepozorovaně se počůral. Naštěstí jsem na takové věci připravená, a tak stačilo stáhnout potah ze zadního sedadla a auto bylo čisté. Zatímco jsem sedadlo pro jistotu sprejovala voňavou vodičkou, kterou vozím v autě pro tyhle případy, Tanita mi vysvětlovala, že o Johnově inkontinenci samozřejmě ví, ale nesmí ho v autě podkládat igelitem, protože by to narušilo jeho lidskou důstojnost. Před cestou mu převlékla plenky, ale to bohužel nestačilo...
Když jsem ji vezla zpátky do práce, Tanita seděla na předním sedadle a měla pláč na krajíčku. „Pracuju v tomhle domově už třetím rokem," svěřila se mi, „a starám se o něj od okamžiku, co ho tam přivezli. A on na mě nezvykl, nenávidí mě. Pořád nadává na mou barvu a posílá mě do Afriky. Kdybych mohla, kdybych měla kam, už dávno bych tam jela."
Tanitina maminka je z Barbadosu a tatínek z Jamajky. Ona sama se před nějakými třiceti lety narodila v Anglii, mluví s dokonalým britským přízvukem, ale dovede taky přejít do sotva srozumitelné angličtiny, jakou se mluví v Kingstonu. Svou kariéru si nevybrala - nějak se stalo, že je dvojnásobnou svobodnou matkou, nedodělala střední školu a nezbylo jí, než vzít práci v oboru trpícím notorickým nedostatkem zaměstnanců. Časem ale zjistila, že ji to vlastně docela baví. Udivilo ji, že v Anglii většina dětí své staré rodiče umístí do ústavů (tedy domovů pro seniory), podle ní je to leckdy způsob, jak se jich zbavit. Na Jamajce i na Barbadosu lidé své rodiče nechávají v klidu dožít doma, vždycky se najde dostatek příbuzných o generaci nebo dvě mladších, kteří se o ně rádi postarají. Tanitě přišlo líto přestárlých Angličanů a bělochů vůbec, které jejich děti už nemilují. Slouží jim ráda - a když jim jejich vlastní rodina nedá lásku, jakou si zasluhují, dá jim tu lásku ona. Miluje i Johna, miluje ho celou svou duší jako správná křesťanka - ale lepší by pro ni bylo, kdyby ho dokázala brát jen jako práci, jako věc, kterou je třeba přebalovat, omývat a krmit lžičkou, ne jako člověka. Kdyby pro ni John nebyl lidskou bytostí, nebolelo by ji, že jí už dva roky spílá.
Tanita je jistě trochu naivní, ale je to moc hodná holka. A mně nezbývá, než ji obdivovat - kdyby mně někdo jako John systematicky nadával a posílal mě zpátky do Polska (nebo tam někam), možná bych se o něj starala dál, ale rozhodně bych se proti tomu obrnila, nebrala bych ho ani trochu vážně. Tanita ho bere vážně. A trpí.
Fakt je, že domovy pro seniory (obyčejně se jim tu říká „nursing homes", zatímco dětským jeslím a školkám se říká „nurseries") jsou poslední výspou státem tolerovaného rasismu a xenofobie. Ve Streathamu existuje dokonce domov vyhrazený pro seniory a seniorky z Indie. Pracují v něm jen indické ošetřovatelky - k tomu, abyste byli přijati, je třeba znalost hindí nebo gudžáratí. Tenhle domov pro seniory jistě porušuje pár pravidel, která je jinak třeba dodržovat, ale nikdo se nad tím nepozastavuje.
Bělošští Angličané tuhle výhodu (pokud tomu teda chcete říkat výhoda) prostě nemají. Starají se o ně lidé všech ras a národností, kolikrát i čerství přistěhovalci, kteří neumějí pořádně anglicky. Někteří staříci a stařenky tím prý hrozně trpí. A já zas vidím, jak trpí Tanita... Ale tu odměňuje vědomí, že poctivě vykonává svou práci.
Druhý den na mě čekal úkol - měla jsem ze stejného domova pro seniory vyzvednout zásilku a dodat ji do nemocnice Johnovi. Tanita, teď už zas usměvavá, mi mezi dveřmi podala záhadný měkký balíček.
„Co to je?" ptala jsem se jí.
„Bačkora. Zapomněla jsem mu ji přibalit, má jenom jednu. A John je na těchhle bačkorách závislý! Potřebuje obě, jinak bude příšerně nervózní!"
Dopravila jsem zásilku do nemocnice a sestra ji hned rozbalila. Vytáhla bačkoru, podala ji Johnovi a ten ji začal něžně hladit. Byla to letitá, rozedraná bačkora, už trochu vybledlá. Ale i tak se dala rozpoznat její původní barva: kdysi bývala černá.
