aneb Z deníku londýnské taxikářky 7. U
Caravan Cars to zas jednou vypadalo jako v měsíci Ramadánu.
Tentokrát ovšem nebojovali pravověrní muslimové s bezvěrci a odpadlíky (pravda, v naší garáži jen a jen silou vůle). Bojovalo Holandsko s Francií.
U Tommyho v kanceláři už hodinu mlčel telefon. A kromě té kulaté věci na obrazovce, za kterou se honili dobře stavění hoši v modrých a -- tuším -- červených trenýrkách, se zastavil celý svět.
Kolegové už zase měli v očích výraz zbožného vytržení, jaký jsem u nich vídávala právě v tom nejposvátnějším muslimském měsíci. Tenkrát celý den nesměli pozřít ani soustíčko a vypít ani kapku vody. V podvečer, krátce před západem slunce a okamžikem, kdy se směli pomodlit a konečně najíst, obvykle vypadali stejně zoufale jako teď. Francie prohrávala a oni přece Francii fandili.
Proč fandili právě Francii, když byli z Afghanistánu? Myslím, že proto, že Francii fandil Hadží Ismael. Hadží Ismael je z Ugandy, a tak Frantíkům fandí, protože mají vkusné modré dresy a taky je mezi hráči hodně černochů.
Hadží Ismael se mezi šoféry muslimského vyznání těší velké vážnosti. Označení Hadží znamená, že tento svatý muž (no dobře, skoro svatý, do pětatřiceti se mu povedlo vyrobit dvanáct dětí s osmi nebo devíti ženami) doputoval až do Mekky, aby se tam poklonil památce Proroka Mohameda, pokoj s ním. Tuhle pouť by měl aspoň jednou za život podniknout každý dobrý muslim. Mezi Afghánci u Caravan Cars žádný Hadží není - měli moc práce a výdajů s útěkem z Afghanistánu, nemohli si to zatím dovolit, a taky mají většinou jen provizorní statut uprchlíků, takže nesmějí opustit Británii. A tak všichni s velkou vážností vzhlížejí k Ismaelovi. On navíc vypadá trochu jako prorok - má krásný bílý plnovous a uprostřed čela černý flíček - to od pravidelného modlení.
Myslím, že jsem v pátek večer něco pochopila - totiž zoufalou potřebu většiny mých muslimských kolegů, aby je někdo vedl, aby jim ukazoval cestu životem. Nyní se vytouženým světlem v temnotách stal Hadží s dlouhým plnovousem. Radil jim sice jen, kterému mužstvu fotbalistů fandit, ale i tak šli za ním jako jeden muž. Oči se jim leskly temným zápalem.
Tak jako jsem za Ramadánu s odporným uspokojením z neštěstí druhých pila na základně čaj či něco požírala zrovna v době, kdy pravověrným zbývala ještě hodina do soumraku, provokovala jsem nyní otázkami, jestli už se hraje poslední třetina, a pokud je u Francie menší číslo, jestli to znamená, že vyhrává. Tak jako za Ramadánu si mě nevšímali, případně smířlivě poznamenali, že holt jsem jen ženská a navíc bezvěrec. Ovládat se rozhodně dovedou...
Deset minut před koncem zápasu konečně zazvonil telefon u Tommyho. Jižní Londýn se začal probouzet z fotbalového opojení. Uslyšeli jsme Tommyho úslužný hlas: „Za pár minut jsme u vás, paní!" V tom okamžiku se deset či dvanáct párů prosebných očí obrátilo k jediné ženské v místnosti.
„Ale vždyť nejsem na řadě!" říkala jsem jim.
Odvětilo mi sborové „PROSÍM TĚ, JEĎ!"
„Severní Londýn, pánové - a dámo!", volal Tommy. „Bratru pětatřicet liber šterlínků..."
Ale kolegové, obvykle ochotní - aspoň symbolicky - vraždit pro pětilibrovku, tentokrát neměli zájem.
„Jeď, jeď, jeď, Ivo!"
Myslím, že i kdyby to bylo rito do Mekky, byli by ochotní se vydat tím směrem, jen kdyby tam někdo zakopl fotbalový míč.
Jela jsem. A se zákaznicí jsme poslouchaly klasickou muziku na stanici, která nám každých pár minut radostně oznámila, že jejich vysílání je „football free".
