Londýn se po nepokojích a rabování vzpamatoval rychle. Pobouření občané se vyřádili na úklidu, i londýnský primátor Boris Johnson se nechal fotit, jak odhodlaně mává koštětem. (Já osobně bych se koštěte ani nedotkla a nechala úklid na pochytaných rabujících, těch, kterým – doufám! -- soudy napaří mnoho hodin společensky prospěšných prací. Chápu ovšem, že občané nechtěli čekat, nechtěli se zbytečně dlouho koukat na binec.) Každopádně: Londýn je zase čistý a v rámci možností opravený. Díky darům a sbírkám má řada podnikatelů, kteří před pár týdny o svůj podnik přišli, dost peněz na vybudování nové živnosti. Na několika místech v metropoli se stále ještě promítají záběry z bezpečnostních kamer. Kapucíni, pravda, vypadají jeden jako druhý, ale čím víc lidí fotky uvidí, tím větší je pravděpodobnost, že bude usvědčeno i pár dalších lumpů.
Zdá se, že se Londýn vzpamatoval. Karibský festival na Notting Hillu, který probíhá každoročně v posledním srpnovém týdnu už od šedesátých let, se právě koná, přestože se ještě před pár týdny uvažovalo o tom, jestli by nebylo lepší ho letos vynechat. Karibský festival, který přijde každý rok shlédnout milion i víc návštěvníků, má být oslavou dobrých vztahů mezi londýnskými rasami. Začal se pořádat už v roce 1959, rok po rasových nepokojích v Notting Hillu (původně ale ne pod širým nebem). Na Nottinghillském festivalu bohužel už pár lidí přišlo o život, často kvůli rasově motivovaným trestným činům. Podle Borise Johnsona ho letos bude střežit tolik policistů, že na něm bude zaručeně bezpečno.
Londýn, jak se zdá, je zpátky v normálu. Noviny přestaly zděšeně psát o tom, že – věřte tomu nebo ne – v Anglii máme pouliční gangy jak vystřižené z amerického filmu, a místo toho se řeší, co si s dnešní mládeží počít, případně jestli je reálné snížit nebo aspoň stabilizovat imigraci.
Zaujaly mě diskuse o tom, jestli je správné, když rodič, který zjistí, že se i jeho potomek zúčastnil nevázané veselice (třeba zahlédl jeho tvář na záběru bezpečnostní kamery nebo u něj našel nakradené zboží), své dítě udá na policii. Probírali to ze všech stran – stojí lekce, kterou potomek dostane, za záznam v trestním rejstříku? Neznepřátelíte si tím vlastní dítě, a pokud ano, co si počít? Jen o jednom se nemluvilo: totiž o povinnosti rodičů nahlásit trestný čin. Nikdo nevyhrožoval, že když zůstanete zticha, dopustíte se sami trestného činu. Tyhle věci tu, jak se zdá, úřady nechávají na svědomí a uvážení jednotlivce. I v tomhle vidím svobodu.
Dost mě zaujala reportáž z Manchesteru: hoši – rozumějte hoši toho druhu, kteří se rabování mohli zúčastnit (a nejspíš zúčastnili, i když to přímo nepřiznají: všichni vyprávějí o tom, co "se doslechli", "co jim vyprávěl známý" a tak dál) – jsou prý na své úspěchy hrdí, chlubí se nakradenými věcmi a dodnes jsou trochu omámení sladkou závratí, která se jich zmocňovala, když házeli zápalnými lahvemi po policajtech a pociťovali úchvatnou ničivou sílu davu. Reportáž byla psaná trochu zmateně, zdálo se, že i pisatel je omámený postřehy, které posbíral na ulicích. Jako by ani on nevěděl, co si o tom všem myslet.
Nemůžu si pomoct, musím vzpomínat na New York. V New Yorku byly nepokoje časté, možná častější, než Newyorčané tušili. V novinách se o nich sice psalo, ale pokud nikdo nepřišel o život, zasloužily jen malou noticku. Vsadím se, že mnohá přestřelka mezi členy znepřátelených gangů se do zpráv vůbec nedostala, zejména pokud se odehrála v nějaké "odlehlé" čtvrti. V segregovaném New Yorku (a New York byl – a je – zatraceně segregovaný) byla "odlehlá" čtvrť skoro každá, ve které žili černoši a Hispánci. Do takových čtvrtí běloši nechodili. Nechodili tam ostatně snad ani černoši a Hispánci, kteří bydleli v jiných odlehlých čtvrtích. Občas tam zajela sanitka, hasiči nebo policajti a prolnul se tam sociální pracovník (jako třeba já a mí kolegové). Jednou za čas se některý novinář odhodlal zajet na průzkumnou výpravu na Saharu zvanou Jižní Bronx nebo Bedford-Stuyvesant, na sulcovatých nohou obešel dvě nároží, zapamatoval si, že to tam divně páchne, na ulicích jsou odpadky a rozbité sklo, spáleniště po vyhořelých domech jsou zarostlá lebedou a všichni kolem jsou černí a blbě se na něj koukají. Pak nastoupil na nejbližší metro, vrátil se do redakce a jen doufal, že díky tomuhle dobrodružství bude moct dalších pět let psát zasvěcené články o Jižním Bronxu nebo Bedford-Stuyvesant.
Vypadá to, že přeháním, ale mluvím stoprocentní pravdu. Tyhle čtvrti v New Yorku existovaly a byly rozlehlé, ale všichni se tvářili, jako že tam nejsou. "Normální" Newyorčané si o Harlemu, Bronxu a některých částech Brooklynu vyprávěli horory, ještě vylepšené faktem, že se na tahle místa už nejmíň třicet let nikdo nezajel podívat. Dnes se, spíš díky chamtivosti developerů než státním programům na vylepšení města -- většina drsných sousedství proměnila v docela snesitelné čtvrti a stěhuje se do nich řada lidí ze střední třídy. Legendy o nich přetrvávají.
Newyorčané nepovažují obyvatele nejchudších čtvrtí s kriminálními sklony za lidi. Rozhodně ne za lidi, se kterými by se dalo vyjednávat či diskutovat, anebo se k nim vůbec přiblížit. Jsou pro ně démoni.
Všimla jsem si toho už v roce 1987, když jsem do New Yorku poprvé přijela, a ještě přes šesti lety, kdy jsem tam byla naposled, to bylo stejné. Kriminalita se sice snížila, skončila éra cracku, který proměňoval celé bloky domů v sídla zombiů, ale lidé z nejhorších čtvrtí démony zůstali. Byli oddělení od ostatních i místem, kde žili. Většině lidí bylo fuk, kdo přesně jsou, čím se živí, co si myslí, v co věří a z čeho mají strach. Pokud zůstanou na svém placu, jen ať se mezi sebou vystřílejí. Hlavně ať nelezou sem k nám. Podobného názoru, aspoň neoficiálně, byla i policie. Proslýchalo se, že spoustu vražd, označených za "gang-related" vyšetřovala jen velmi povrchně.
V Londýně těsně po letošních nepokojích soudy pracovaly i v noci, aby zvládly davy zatčených. V New Yorku "noční soud" fungoval permanentně. Soudci a soudkyně seděli za stolem, mžourali a pili litry kafe, zatímco k nim policajti, jednoho po druhém, vodili čerstvě zatčené provinilce, aby rozhodli, co s nimi. Rozhodnutí jim obvykle netrvalo ani pět minut.
Gangsterská "kultura", jak zjistili Londýňané, nenápadně dolezla až k nim. Chtěla jsem napsat "tiše", ale to by bylo přehnané: dorazila sem přece v rytmu rapu. Anglie je "pozadu": novoty z Ameriky prý sem obvykle dorazí se zhruba patnáctiletým zpožděním. Prý to tak bylo s militantním feminismem, rvačkami fanoušků sportovních klubů, crackem a teď i módou gangsta rapu a gangsterského života.
Anglie si ale, aspoň se mi zdá, s většinou z toho poradila na jaksi osobnější úrovni. Když některá dáma začala vyřvávat, že všechny muže je třeba zabít či aspoň vykastrovat, vtipně ji usadili. Za fotbalové násilí se dodnes stydí, s tím mnoho nenadělali. Zato mají spoustu center pro boj s drogovou závislostí, ve kterých se na rozdíl od Ameriky můžete léčit zadarmo. Jak si poradí s ulicemi plnými mladých gangsterů, to se ještě neví. Ale věřím, že to zvládnou. Londýn, tak jako většina britských měst, není segregovaný. Jistě, jsou tu čtvrti, ve kterých vídáte víc Indů, Bangladéšanů, Turků, Jamajčanů, Iránců, Poláků nebo ortodoxních Židů než kde jinde. Průměrný Londýňan se ovšem beze strachu vydá do kterékoli části města. Nic podobného newyorským ghettům, táhnoucím se po celé kilometry, tu není.
A přiznám se, že se mi líbí, jak se Londýňané stavějí k nedávnému "objevu", že i u nich se rozmohly pouliční gangy. Neřeší, jestli je lepší všechny gangstery pozatýkat, anebo počkat, až se postřílejí navzájem. Nekreslí si mentální mapy míst, kde je bezpečno, a míst, kam za žádných okolností nelézt. Místo toho přemítají, jak gangstery vychovat, jak je motivovat, aby se vzdělávali, jak jim zajistit pořádnou práci, jak jim dát životní cíl, jak vyléčit jejich duše. Newyorští gangsteři většinou taky byli mladí (koneckonců, průměrná délka života černého muže z ghetta byla 39 let, kratší než v Bangladéši), ale pro nikdo s nimi nezacházel jako s problémovou mládeží. Vždyť byli démoni. Londýňané se ke svým výtržníkům stavějí docela jinak. V Londýně jsou to "naši gangsteři".
Doufejme, že tenhle přístup zafunguje líp.
