Z deníku londýnské taxikářky 8. Znáte tuhle africkou moudrost? Jakmile vyslovíte jméno toho, čeho se nejvíc obáváte,
vzápětí vás to potrefí. Řeknete „cholera" - a do pár dnů už se svíjíte v předsmrtných křečích. Ne že byste cholerou nemohli onemocnět, ani když to slovo nahlas nevyřknete či dokonce ani nevíte, že choroba s takovým jménem existuje. Ale přece jen je bezpečnější být zticha.
Jistě, většina Evropanů se k podobným věcem staví dost skepticky. Ale já jsem se přesvědčila, že tohle africké moudro skutečně funguje. A nejen v Africe, i v jižním Londýně.
Tuhle jsem na základně hlasitě mudrovala o tom, kdo asi dneska poveze ze školy Shanu - a do dvou vteřin zvolal denní dispečer Gary: „Ivo, za deset minut v Poplar Wood School na Poplar Wood Road..."
A k***a! Víc už jsem neslyšela. Z téhle školy nikoho jiného nevozíme.
Shana je postrachem všech řidičů Caravan Cars bez rozdílu věku, barvy, náboženství a - jak vidím - i pohlaví. Jediná možnost, jak jí uniknout, je změnit domovskou garáž. No, možná by se našla ještě jiná metoda - jít na nějaký čásek do vězení, abyste měli polepený trestní rejstřík a tím pádem děti vozit nesměli. Shaně je třináct a šoféři, kteří jí slouží, musejí mít speciální glejt morálně bezúhonných jedinců.
Taky by si k tomu měli pořídit speciálně vyztužené auto a nervy z oceli.
Shana není tlustá. To slovo zdaleka nevystihuje realitu. Shana je beztvarý, nejmíň dvěstěkilový kvádr lidského loje, který se pohybuje šnečí rychlostí, ale huba mu jede jak formule 1. Město Croydon jí platí taxíky do školy i ze školy domů. Podle neověřené informace, kterou mi šeptem sdělil dispečer Gary, jí posílají taxíky jen proto, že by takhle obézní dítě jen těžko vyšplhalo do autobusu. Krom toho chtějí mít krytá záda, kdyby Shana dostala infarkt nebo ji ranila mrtvice.
Tohle je v Londýně, jak jsem si všimla, docela častá věc - dítě s velkou nadváhou (a že je jich tu pěkných pár) leckterý doktor radši osvobodí od tělocviku, než by riskoval, že se mu při cvičení něco stane. Tlusté děti, jak známo, můžou zkolabovat snáze než ty s normální váhou. Samozřejmě, když necvičí, tloustnou ještě víc - a tím méně se pohybují. Shana je toho dokladem. Každý měsíc zaručeně přibere deset kilo.
Když vezete Shanu, musíte zaparkovat přímo před školou a zacouvat dvacet centimetrů od prosklených dveří. Pak je třeba vejít dovnitř a přebrat Shanu od zmučené vychovatelky. Společně s ní ji prostrčíte dveřmi a umístíte na zadní sedadlo. Šasí se spustí o dvacet čísel níž.
Během celého procesu Shana mele: „Ty seš to taxi, jó? Sem tě nikdy neviděla. Dneska je fůra falešnejch taxíků, co znásilňujou ženský! Kde máš licenci? Ukaž! Nevidim! Todle auto je čím dál tím menčí, hergot, nemůžeš si vopatřit větší? Tak počkej! Nejdřív naberem na rohu kamarádku a odvezeme ji..."
„Nikoho nenaberem. Jedeme bez zastávek k tobě domů." Shana je důvodem, proč nám Gary rozdal letáky s přesnými instrukcemi, jak si počínat, když vezeme nějaké dítě - je třeba ignorovat veškerá jeho přání a instrukce a vézt ho rovnou čarou na určenou adresu, jinak se dostanem do maléru. Nikomu z řidičů by se nechtělo hrát si na šoféra limuzíny, ani kdyby nevěděl, že za celý tanec kolem Shany dostane £3,40.
„Proč seš tak zlá? Proč? Budu si stěžovat tvýmu šéfovi! Uvidíš! Budu!"
Než se konverzace dobere k tomuhle bodu, stačila už Shana otevřít dva pytlíky bramborových lupínků a cpe se. Po autě rozhazuje mastné drobky. Otevřela láhev limonády a polévá si svetr a zadní sedadlo lepkavou sladkou tekutinou. Máme prý „právo" zakázat jí v autě jíst a pít (tak jako všem zákazníkům). Bohužel neexistuje způsob, jakým to v praxi provést. Na příkazy či prosby Shana nereaguje. A zkuste zastavit a začít se s ní tahat o brambůrky! Shana je dobře vycvičená v pasivní sebeobraně. Stačí otevřít dvířka a ona začne na celé kolo ječet: „Pomóc! Pomóc! Znásilnění! Policie! Pomóc!"
Než ji dovezete domů, že třeba osmkrát otevřít a zase zavřít okýnko, protože ona střídavě omdlévá vedrem a umírá zimou. A po celou dobu se něčeho dožaduje, vyhrožuje a nadává.
Ne, nebudu se Shaně pokoušet stanovit vědeckou diagnózu. Zaručeně existuje předlouhé slovo v latině, které její počínání omlouvá anebo aspoň vysvětluje. Laicky řečeno je to spratek k pohledání.
Tu a tam se na základně dělíme o zážitky se Shanou či se chlubíme, jak jsme s ní zametli. Vtip je v tom, že ona nám podle všeho smí sprostě nadávat, my si musíme dát pozor.
„Řek sem jí, ať drží hubu."
„Řek sem jí, že je kráva."
„Řek sem jí, že je kráva TLUSTÁ PITOMÁ."
„Řek sem jí, že je p**a."
Tomu poslednímu samozřejmě nikdo nevěří.
Naše společnost vozí řadu školáků, kterým cestu platí město. Někteří jsou moc milí, jako třeba jeden indický chlapeček s roztroušenou sklerózou, který se mnou pokaždé probírá matematické teorie vysvětlující hinduismus a dokonce vznik světa. Jiní se dají snést. Tak polovina se dá snést jen s velkým sebezapřením. My šoféři dobře víme, že celá Anglie se točí kolem cesty dětí do školy a ze školy domů. Vozit ty spratečky není žádný med, ale jakmile jsou školní prázdniny, ulice zejí prázdnotou, my trčíme na základně a není byznys. Jistě je skvělé, že se město tak stará o mládež odborně označovanou „děti se speciálními potřebami". Jak říká dispečer Gary, měli bychom být rádi, že je můžeme vozit zrovna my.
Jen si teď budu dávat pozor, abych si nenaběhla - a ani jednou jedinkrát nevyřknu slovo Shana.
