Ano, Caravan Cars mají svého vlastního Bushe, přísahám, že se skutečně tak jmenuje, i když jsem většinu ostatních jmen pro jistotu pozměnila. Je to stálý zákazník, využívá našich služeb už léta - a už léta nějak nechápe nebo spíš nechce chápat, že se časy mění a ceny taxíků výrazně vzrostly. Vyzvedáváme ho skoro každý den v jedné lékárně ve Streathamu a odvážíme domů do Crystal Palace. Bush trvá na tom, že za cestu zaplatí pět liber, „tak jako vždycky", přestože by při dnešní ceně za míli měl platit aspoň sedm padesát.
Je jasné, že se u šoférů netěší velké oblibě, ale přitom je to moc milý starý pán, úžasně čilý na svůj věk a s ostře prořezanými politickými názory. Přijel sem nedlouho po válce z Jamajky, aby pomohl Anglii znovu vybudovat, a jako spousta jiných Jamajčanů tu založil menší rodinný klan. Když se americkým prezidentem stal první Bush, nějak to ještě přežil, přestože se mu jeho politika moc nezamlouvala. Ale při nástupu Bushe mladšího Jamajčan Bush vážně zauvažoval o změně příjmení. Pak usoudil, že se mu tohle jméno líbí a nějakým chlapem za oceánem, který navíc jistě není jeho příbuzný, si ho nenechá zprotivit.
A tak tedy šoféři u Caravan Cars po řadu let nadávali hned na dva Bushe, toho amerického a toho našeho.
Pak Američané zvolili Obamu. Věděli jsme, že náš Bush bude rád, ale vůbec by nás nenapadlo, jak úžasně se změní.
Kolega Michael dorazil na základnu s úsměvem od ucha k uchu.
„Co je?" ptali jsme se ho. Kolega Michael se obyčejně tváří dost podmračeně.
„Zrovna jsem vezl Bushe," řekl nám. „A víte, kolik mi dal?"
„Pět liber!" zvolali jsme sborem.
„Kdepak! Dal mi DESET! Prostě mi podal desetilibrovku a mávnul rukou. Prý se chce se mnou podělit o tu radost, že je teď prezidentem Obama."
