Kámoška mi napsala zoufalý mail: "To je příšerný, co se zase stalo! Bude válka, co myslíš?" Mluvila samozřejmě o napadení satiriků časopisu Charlie Hebdo v Paříži. Islámští teroristé si zřejmě pečlivě vybrali den, kdy se sešla redakční rada, a podařilo se jim při jediné akci zabít nebo aspoň zranit neskutečný počet lidí, kteří rozumějí humoru a umějí ho dělat. Teda uměli...
"Ne, válka nebude," odepsala jsem obratem. Skutečně nevěřím, že zrovna tenhle incident vyvolá další ozbrojený konflikt.
Jednak si nemyslím, že vyvraždění francouzské humoristické smetánky rozhořčí zbytek světa natolik, aby to šel konečně nandat všem mohamedánům bez smyslu pro legraci.
Taky: nebude na koho zaútočit. Aspoň ne do doby, než se definitivně zjistí, kdo teroristy k téhle akci navedl. (A všimněte si: tyhle týpky vždycky někdo navede.). Jsem si dost jistá, že vrazi nakonec dopadeni budou, ale asi to nějaký čas potrvá, a než půjdou před soud, přestane se všem nemuslimským občanům a řadě těch muslimských otvírat kudla v kapse při pouhém pomyšlení na tyhle tři.
A kromě toho: vždyť válka už je! Už přes třináct let vedou západní státy válku v Iráku a Afghanistánu, nedávno si k tomu přibraly ještě Islámský stát. Je to válka většině z nás natolik vzdálená (geograficky i ideologicky), že ji už léta skoro nevnímáme. A když nám někdo položí otázku "Je válka?", většina z nás bez rozmýšlení a snad trochu udiveně odpoví: "Ne, proč se ptáte?"
Dalo by se dlouho diskutovat o tom, jestli svět je, anebo není v tomhle okamžiku ve válce. Světová válka snad zatím nenastala, ale o to víc je těch "lokálních". Jenže ty, přitom, jak je svět zařízený, až tak docela lokální nejsou.
Ještě za totáče nám součelka ve škole vykládala: "Děti, pamatujte si, že v příští válce nebude fronta, nebude týl." Držela se osnov, pochopitelně – a mě by nikdy nenapadlo, že měla vlastně pravdu. Představovali si to tenkrát jinak – jako nukleární holokaust, ve kterém vymřou celé národy a světadíly. Dnes už se atomové hrozby tolik nebojíme, ale i tak se v dnešních válkách pojem fronty a týlu smazává. Fronta (nebo cosi tomu podobného) je možná kdesi na hranicích Islámského státu. Bezpečné zázemí, kde se vás válka netkne, zjevně není ani v Paříži. Vážně hrůza.
Takže je válka? I v Česku? Pokud ano, pak se mi zdá, že si ji někteří lidé i politikové představují jako Hurvínek. Nemohla jsem se nezasmát nad pětadvacetibodovým doporučením pana Okamury, "jak to těm muslimům nandat". Pár z nich nebylo samo o sobě tak docela idiotských – zejména doporučení vést "s nimi" dialog --, ale v kontextu těch ostatních zidiotštěla i tahle. Pokud se budu producírovat kolem islámských center s prasetem na provázku, případně navádět pejsky, kam přesně čůrat či kakat, aby to nemilované spoluobčany nejvíc ranilo, dostanu se na úroveň osmiletého spratka, se kterým žádný normální člověk muslimské (a možná ani jiné) víry nebude ochoten rozumně diskutovat. Osobně se mi moc líbí představa, že si ctihodní čeští občané opatří kromě psů i čuníky a se zaujetím pravých vlastenců a božích bojovníků je budou venčit na ulici. Jako islamocidní agens ale ani psi, ani prasata nefungují. Vyznavači islámu v českých zemích se s jejich přítomností smíří a imámové vymyslí, jak to udělat, aby si zachovali čistotu i v ulicích páchnoucích po prasečí kejdě. Navíc jim svině budou připomínat, že v téhle zemi nejsou vítáni – a jim tím pádem nezbyde, než hledat oporu jeden u druhého a jako komunita se mnohem víc semknout.
Ne, už je to tak: muslimové ve střední Evropě se nijak zvlášť nebojí ani psů, ani prasat.
Tak čeho se bojí? Z tragické události v Paříži (i ze spousty jiných věcí) soudím, že muslimští fanatikové se bojí humoru.
Ano, humoru. Humor, tak jak si ho většina z nás představuje, musí být všem fanatikům naprosto cizí. Žádný fanatik ještě nepochopil dobrý vtip – tedy vtip, který my nefanatikové považujeme za dobrý. K tomu by totiž potřeboval aspoň trošičku sebereflexe, a ta fanatikům notoricky schází. Jistě, i fanatik s vymytým mozkem se dokáže od srdce zasmát – ale vtipné mu připadá pouze utrpení někoho jiného. Talibánci se prý radostně smějí při popravách, a není to jen z nervozity nebo proto, že by nevěděli, co je to smrt. Prostě jim způsob, jakým se provinilec hroutí k zemi, visí na oprátce nebo se krčí pod dopadajícím kamením, připadá ohromně směšný.
Znám pár muslimů s úžasným smyslem pro legraci, ale zdá se mi, že tenhle dar je mezi populací vyznávající islám vzácnější než mezi křesťany, hinduisty, buddhisty i ateisty. Určitě to není jejich "rasou" – vždyť mezi muslimy najdete zástupce všech ras, co jich na světě je. Skoro bych věřila, že je to výchovou, která v dětech ten "západnější" smysl pro humor systematicky potlačuje, nedokáže (a nechce!) je naučit, čemu všemu se můžete nevinně zasmát. Připadá mi, že je to výchovou, už proto, že někteří lidé narození v přísném muslimském prostředí se, pokud se od rodiny odtrhnou, dokážou během pár let dočista poevropštit, pochytit ledacos včetně smyslu pro legraci. Jako by z nich spadl nějaký chomout a oni se konečně svobodně nadechli. Když se chcete doopravdy smát, potřebujete k tomu dost vzduchu. Takoví lidé leckdy přehodnotí svůj vztah k dědičnému náboženství, a i když obvykle nehlásají do světa, že už mají islámu plné zuby a nekonvertují k jiným vírám, začnou spoustu věcí vidět v jiném světle. Leckdy si svou víru zachovají, poctivě se modlí, drží Ramadán, ale fanatikové jakéhokoli druhu nad nimi ztratí moc. Nemám pro to vůbec žádný důkaz, ale věřím, že smysl pro humor takovému přerození ohromně napomůže.
Takže jak bojovat -- ne proti muslimům jako takovým, ale proti fanatikům a uťápnutým chudáčkům, nad kterými mají moc? Myslím, že je to jasné: jednou z nejlepších zbraní je humor. Fanatikové se ho bojí tak jako upíři česneku nebo čert kříže. Je třeba bojovat humorem.
Naneštěstí mě, když se rozpomenu na včerejší událost, nic veselého nenapadá.
