V dnešním blogu bych si ráda zapolemizovala s blogem svého kamaráda Tomáše Bárty, který se objevil zhruba před týdnem pod názvem Už máte kamaráda muslima?
Tomáš tvrdí (a já s ním zcela souhlasím), že kdybychom si každý našli muslimského kámoše, islamofobie nemá šanci. Jakmile začneme muslimy brát individuálně a ne jen jako jakousi neznámou temnou hrozbu, ze které může kdykoli vyletět bomba a zabít nás, pochopíme, že jsou to úplně obyčejní lidi jako všichni ostatní, jen vyznávající trochu jinou doktrínu než my. Ne, tím, že si najdeme muslimského kamaráda, pravděpodobně nesnížíme pravděpodobnost teroristického útoku (náš kamarád, tak jako drtivá většina muslimů, terorista není a přátelství s námi ho tudíž nenapraví). Ale i tak se náš svět rozjasní, uvidíme všechno v lepší perspektivě a – tohle je velká věc – přestaneme se tolik bát. Jistě, je to paliativní léčba, ale lepší než nic.
Jak říkám, v tomhle s Tomášem zcela souhlasím. Problém vidím v tom, že se jeho radou budou řídit pouze lidé dobré vůle – ti, kteří nechtějí nikoho nenávidět, ti, kteří jsou přesvědčení, že je lidstvo v zásadě dobré a neexistuje zlo, jen pomýlenost. Zkrátka přesně ti, kteří léčbu muslimským kamarádem nepotřebují.
Jasně, ideální by bylo, kdyby každý dovedl (a byl ochoten) nahlédnout do svého nitra jako Tomáš a sebekriticky zauvažovat: "Necítím náhodou osten strachu či – nedej Bože – nenávisti vůči nějakému etniku? Vůči nějakému náboženství, světonázoru, životnímu stylu? – Ach, je to strašné, ale zdá se, že ano! Honem s tím musím něco udělat!"
Jenže takhle to nefunguje. Lidé, kteří druhými pohrdají nebo k nim cítí nenávist, jsou obyčejně na tyhle emoce úžasně hrdí a nemají sebemenší touhu se jich zbavovat. Naopak – když se jim je snažíte vyvrátit, začnou vás nenávidět taky. A přestanou vám naslouchat.
Takoví lidé mívají taky úžasnou schopnost selektivního vidění, slyšení, čichání a vnímání. Vidí, slyší, cítí a vnímají jen to, co potvrzuje jejich přesvědčení. Není možné jim ukázat "dobrého cikána", "dobrého gaye", "dobrého muslima". I kdybyste jim takové lidi přivedli až pod nos a nalepili na ně cedulky s označením, neuvidí je.
Všimla jsem si ale zajímavého fenoménu: převážná většina lidí trpících vážnými fobiemi vůči svým poněkud odlišným spoluobčanům roztaje, když je zkonfrontována s osobou, která náhodou patří k neoblíbené rase – ale přitom v nich vzbuzuje nepopiratelné erotické vášně.
Byla jsem svědkem rozhovoru zemitých dělníků v jedné hospodě na pražském předměstí, kteří – podle svých slov – všichni nenáviděli "barevný", ale stačila dvě slůvka – Naomi Campbell – a všichni blahem slintali. Podobně působí Halle Berry, například. A, pokud jde o ženské touhy, pouhé pomyšlení na Omara Šarifa, kterému je sice přes 80, ale v srdcích dívek a žen bude navždy mlád. A to je, prosím pěkně, prototyp "středovýchodního" chlápka, z jakého by měl mít hrůzu každý xenofob.
Takže, pánové a dámy, když pouhé kamarádství nepostačí, proč nezkusit sex? Pokud nejsme totálně, ale totálně vyžilí a neschopní jakéhokoli citu, je sex záležitost velmi individuální a maximálně osobní. Navíc hormony provázející sex a zamilovanost u většiny lidí zvyšují vnímavost a v daném případě i otevřenost k jiným kulturám. Vjemy získané v posteli (či na jakémkoli jiném místě, kde se dá souložit) s námi často zůstanou po zbytek života. Několik mých kamarádů mužského pohlaví láskyplně vzpomíná na úžasné chvíle, které prožili s dívkami a ženami jiných ras. Jistý americký právník, šťastně ženatý otec čtyř dětí, nostalgicky vzdechne pokaždé, když se rozpomene na hotýlek v severní Indii, ve kterém jistá muslimská dívka riskovala celou svou budoucnost, jen aby se s ním mohla pomilovat. Světa zkušený malíř, který žil jeden čas v Německu, nikdy nezapomene na noc, kterou mu připravily dvě mladičké Turkyně, dívky patřící k národnosti, kterou předtím vždycky považoval za cudnou.
A to ani nemluvím o ženských a jejich zážitcích. Češky jako národ přehnanou cudností rozhodně netrpí a za své exotické zážitky se nestydí. Snad se dokonce dá říct, že v posledních, co já vím, dvaceti letech patříme k národům, v nichž jsou ženy po sexuální stránce mnohem otevřenější než muži a s větším nadšením se vydávají na horizontální toulky po světě.
Takže bych si dovolila rozšířit Tomášovu radu, jak to zařídit, když se chceme přestat bát muslimské hrozby: když se s nimi nechcete kamarádit, osouložte je. Bůhví, že někteří muslimové to potřebují jak prase drbání – v našem jiholondýnském sousedství vím hned o několika desítkách chlapů tak kolem třiceti, kteří si podle všeho ještě nevrzli (o tom, proč si to myslím, se taky chystám napsat blog). Stačí pár milostných vzdechů, láskyplných slůvek, rozsouložených matrací – a vztahy mezi muslimy a nemuslimy se zaručeně zlepší.
Nemluvě o tom, že když se souloží, můžou se narodit děti. A, jak ví každý, kdo se kdy procházel s po českých, moravských či slezských ulicích s míšenečkem, pokud jde o soudržnost mezi národy, děti jsou tím nejlepším lepidlem.
