Z deníku londýnské taxikářky. Když jsem přijela do Anglie a měla sice, teoreticky, povolení k práci a tak dál, ale ještě jsem nestačila projít „procesem“, kterým musí projít každý legální přistěhovalec, aby měl povolení k práci i prakticky, smiloval se nade mnou Nigérijec z kmene Ibo a zaměstnal mě ve svém krámku, ve kterém prodával náplně do tiskáren.
Tam jsem dokonale zvládla úsloví „aatu óča“, které v jazyce ibo znamená bílá p**a. Když jsem například v pokladně namarkovala, že má zákazník platit šest liber za náplň, zákazník mi podal desetilibrovku a já mu se zmateným výrazem v očích vracela dvě dvacetilibrové bankovky, přihnal se můj šéf, široce se na něj usmál, všechno napravil a pod vousy si mumlal „aatu óča“.
Můj přítel, taky Nigérijec, i když z jiného kmene, mi vysvětlil, že tohle úsloví nemá nic společného s mou rasou ani pohlavím. Lidé z oblasti nigérijského státu Imo a okolí tak pouze vyjadřují údiv. V situacích, kdy by Čech řekl „do pr...“ nebo „ty vole“ a Polák nepochybně „k***wa”, řeknou „aatu óča.“
Vzhledem k tomu, že každé normální zaměstnání automaticky sníží hodnotu mého IQ zhruba na polovinu, slýchávala jsem tato dvě slůvka z úst rodilého mluvčího mnohokrát denně.
Od té doby uplynuly skoro dva roky.
Byly asi čtyři hodiny ráno o rozvoněné letní noci, když mě Tommy vyslal nabrat pasažéry, kteří se potřebovali dostat do severního Londýna. Tak jako u každé delší trasy, i v tomhle případě Tommy spočítal, kolik by to mělo stát, a něžně to oznámil zákazníkům. Pak zavěsil a vítězně vyjekl: „Dnes máš fakt štígro! Šestatřicet liber.“
Když se zákazníci vypotáceli ze dveří rodinného domku, těžce dosedli na sedačky a oba naráz hlasitě říhli, přestala jsem si svým štěstím být tak jistá. Pravda, bylo už pozdě nad ránem, takže kdyby se mi v taxíku pozvraceli, nepřišla bych o celonoční výdělek. Ale stejně se mi nezamlouvala představa, že strávím hodinu ve společnosti dvou opilců. Byli, od pohledu, ze Západní Afriky, a já jsem v životě viděla jen málo opilých Západoafričanů. Vypadalo to, že si dnes nad ránem rozšířím obzory. Nakonec to nebylo tak hrozné. Hoši se hádali pouze mezi sebou a jen párkrát bylo nutno zastavit z důvodu náhlé nevolnosti.
V upovídané chvilce se mě jeden ptal, odkud jsem. Řekla jsem mu to a zeptala se na oplátku, odkud jsou oni. „Z Ghany!“ zněla odpověď. Jenže já jsem moc dobře znala jisté úsloví, které hoši v hojné míře používali... „Z Ghany?“ podivila jsem se. „Já bych přísahala, že hovoříte nářečím jazyka ibo příznačným pro stát Imo v Nigérii...“ Hoši ztuhli, zmlkli, chytli se za hlavu. „Aatu óča, ona zná naši řeč!“ vyjekli oba naráz. Chvíli to vypadalo, že budu muset zavolat záchranku. Pak se vzpamatovali. A vystřízlivěli. „Proč jste mi říkali, že jste z Ghany?“ chtěla jsem vědět. „No... nenapadlo nás, že bys to mohla poznat... A nechtěli jsme, aby sis o Nigérijcích pomyslela něco špatnýho, kdybychom tě třeba něčím urazili...“ Tady to máte. Když chcete v cizině provádět věci, za které byste se měli stydět, a nekazit pověst svému národu, stačí každému namluvit, že jste příslušníci jiného národa. Pokud to uděláte dobře (a nebudete moc často užívat sprostá slova), nejspíš vám to všichni sežerou.
Až mě jednou načapáte, jak lezu po čtyřech po chodníku a z plna hrdla volám „Polka jestem!“, zamumlejte si pod vousy: „Aatu óča!“
