Před osmnácti nebo dvaceti lety, když v Česku vrcholila móda punčoch „bordelek“, černých krajkových podprsenek a halenek tak tenkých a průsvitných,
že skrz ně bylo všechno krásně vidět, si můj tehdejší muž Raymond, americký Ir, hluboce povzdechl a pravil: „No, vypadá to dobře, ale je to blbý. Když se všechny holky oblíkají jako k---y, jak má chudák chlap poznat, která je a která není? Tohle je vážně zmatek nad zmatek.“
Ujistila jsem ho, že prodejné dámy, ač možná o nic odhalenější než průměrné slušné děvče, mu jistě dají najevo, že jsou k mání, i jinými prostředky, než jsou ty vizuální. Třeba na něj budou hvízdat a pokřikovat, nebo ho odtáhnou do průjezdu… Takže se nemá čeho bát.
Odporoval mi – ty lacinější jsou bezesporu agresivnější, ale nevěstka, která má třídu, nic podobného nedělá. Vyčkává, až si jí všimnou muži sami. A samozřejmě se na to oblékne. Takže – teď, když se všechny holky oblékají jako k—y a některé jako lepší k---y, co si má chudák chlap počít?
Musela jsem uznat, že chlapi to v dnešní společnosti vážně nemají jednoduché. Ještě že existuje internet.
Fakt je, že to není tak dávno, co měli muži – i ženy – značně omezený rejstřík možností, jak se seznámit s tím pravým (anebo, to možná častěji, se sérií těch nepravých, leckdy dokonce totálně levých). Buď je dali dohromady rodiče či příbuzní (metoda v našich zeměpisných šířkách už delší dobu opomíjená), nebo si vytvořili vztah ke kolegovi v práci či spolužákovi ve škole, anebo vytouženého partnera potkali na ulici (v hospodě, v autobuse, v parku). První dva způsoby jsou samozřejmě bezpečnější a taky dávaly větší pravděpodobnost, že budete mít podobné vzdělání, zájmy a tak dál jako váš partner, ten třetí zase voněl dobrodružstvím.
Co tak slýchám, dnes už se na ulici seznamuje málokdo, aspoň v zemích, kde je běžně dostupný internet. Dokonce i prostitutky, aspoň ty, co trošku zvládají jazyky a umějí to s počítačem, si často hledají kunčofty po netu. Takže se dá předpokládat, že dívka v minisukni a průsvitné halence, která ve tři čtvrtě na dvanáct klape na podpatkách ze stanice metra, s největší pravděpodobností prostitutka není. (A pokud je, nejspíš spěchá za zákazníkem, s kterým si už předem smluvila schůzku po skypu, a na tu jako správná profesionálka nesmí přijít pozdě.)
Každopádně: vypadá to, že se v Evropě už před nějakou dobou docela popletla sexuální i jiná signalizace. Ještě před sto – a ostatně možná i padesáti – lety, nemohlo být pochyb o tom, čím se živí dívka klapající na podpatcích nočním velkoměstem, navíc oblečená do síťkovaných punčoch a průsvitné halenky. Dnes může být čímkoli: modelkou, socioložkou, učitelkou v mateřské školce, zlatokopkou a – samozřejmě – i profesionální nevěstkou. Chlapi tak zaostalí za dobou, že stále ještě touží hledat prodejný sex na ulici, to mají čím dál tím těžší.
Ale, i když je mi mého bývaláka v tomhle ohledu líto, myslím, že je to pozitivní jev. Naznačuje, že evropští muži jsou mnohem modernější, víc si váží žen, nevidí v nich jen sexuální objekty, ale především lidi. Anebo jim nezbývá, než se tak aspoň tvářit a přizpůsobit se. Anebo, ehm, poněkud pokrotit (v lepším případě saturovat) své sexuální pudy.
Myslím, že je naprosto skvělé, že ve většině evropských velkoměst je pro osobu ženského pohlaví vcelku bezpečné ožrat se o páteční či sobotní noci jak doga a – oblečená jen do střevíčků, průsvitné halenky a vyhrnuté sukně – ležet několik hodin na ulici a opile chroptět, aniž by jí někdo ublížil. Měla jsem šanci tohle mnohokrát vidět na vlastní oči, naštěstí ne v roli ležící polonahé pijanky. V roli londýnské taxikářky. Mnohokrát jsem sbírala z chodníků osamělé, opilé, spoře oblečené dámy, kterým se, než pozbyly vědomí, ještě povedlo zavolat taxíka a instruovat dispečera, kde přesně budou ležet. Kdosi spočítal, že v centru Londýna má namol opilá žena ležící na ulici zhruba pětsetkrát větší šanci, že jí náhodný kolemjdoucí pomůže, než že ji někdo okrade, zmlátí nebo znásilní. A to i na odlehlých, opuštěných místech nekrytých kamerami.
V Americe, mimochodem, nic podobného neplatí. Tam jsou sexuální signály sice taky dost popletené, ale nevypadá to, že by se většina mužů změněnou situaci naučila zvládat. Nedočetla jsem se sice nic o poměru pravděpodobnosti, že bezmocné ženě někdo pomůže versus že jí ublíží, třeba v New Yorku, ale věřím, že to zaručeně nebude pět set ku jedné. V Americe si ženy moc dobře rozmyslí, než padnou na ulici. A přestože mají Američani obého pohlaví ve světě pověst neurvalců, kteří klidně půjdou na koncert nebo do kostela ve zpola oranžových, zpola elektricky modrých šortkách, dávají si Američanky jistě větší pozor než my Evropanky, aby si je nikdo nespletl s horizontálními pracovnicemi. Evropa je v tomto ohledu bezpochyby nejrozevlátější kontinent na zeměkouli.
A taky nejvíc matoucí. Pro nové příchozí, myslím. Třeba pro nové příchozí z muslimských zemí, lidi, kteří nikdy předtím na západě nežili. Zatímco pro ne-muslimy je jednoduché pochopit, jak se chovat v muslimských zemích, aby domorodce neuráželi (teď nemluvím o Islámském státě, samozřejmě, ale ten podle názoru mnoha muslimů vůbec není muslimský, je heretický), pro muslimy musí být nesmírně těžké zorientovat se v západní společnosti. Je prostě příliš složitá a spousta pravidel v ní nefunguje. Ve společnosti se sklonem k totalitě je vždycky snazší se zorientovat (i když se nám její pravidla vůbec nemusí líbit a je bolestné je dodržovat). Ve společnosti, která už po pár generací pracuje na tom, aby co nejvíc konvencí, i těch poměrně základních („Dáma neleží ve dvě hodiny ráno na ulici ožralá“) vykořenila, je pro cizince skoro nemožné se vyznat. Vždyť se v ní, mezi námi, nevyznáme ani my, a to jsme se tu narodili. O Američanovi Raymondovi vůbec nemluvě.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že – když jsem se dočetla o hordách uprchlíků, kteří obtěžovali ženy ve veřejných bazénech v Německu, Finsku i jinde a o cedulích, které v několika „uprchlických“ jazycích, ale i s pomocí názorných obrázků pro nečtenáře, vysvětlují nově příchozím, jak se chovat k ženám --, vůbec, ale vůbec mě to nenamíchlo. A to jsem se téměř vzápětí dočetla, že by mě to namíchnout mělo, že jsou takové cedule neuctivé k uprchlíkům, nezdvořilé a nepřípustné. Myslím, že nejsou. (Nepřípustné je podle mě zakázat všem imigrantům vstup do bazénu jen proto, že se někteří neumějí chovat. To silně zavání principem kolektivní viny uvedeným do praxe, přístupem, který porušuje samotné základy moderního evropanství.) Ale vysvětlit lidem, kteří to nevědí, co se v Evropě smí a co ne – a aspoň nepatrně urovnat ten zmatek, který musejí mít už delší dobu v hlavě, to je přece docela přátelské gesto. Věřím, že velká většina z nich ho uvítá. A všichni budou smět do bazénu, byť s cudně sklopenýma očima.
