Po prostorné kleci přecházel lev, alfa-samec s mohutnou hřívou. Došlapoval obrovskými tlapami na umetenou zem a pod kůží se mu nádherně vlnily svaly. Král zvířat vypadal mocně a silně a navíc – skoro se to bojím říct – připomínal roztomilého plyšáčka se sametovou srstí, ke kterému byste se nejradši přitulili na kanapi anebo si ho aspoň zlehýnka pohladili.
Solidní pletivo klece a metrový odstup, ve kterém návštěvníky držel nízký plot, aby nemohli do klece strkat prsty, působily téměř absurdně. A já si v tom okamžiku uvědomila, že na mém uvažování je něco hodně, ale hodně špatně.
Měla bych se lva bát. Je sice v ZOO, kde mu při nejlepší vůli nemůžou poskytnout stejné životní podmínky jako ve volné přírodě, ale přece jen je to divoké zvíře. ZOO není a neměl by být cirkus. Lev má plné právo zachovat si své instinkty, a kdyby za ním nějaký naivka vlezl do výběhu, má plné právo ho lovit.
V roce 1996 zabil tygr v pražské ZOO mladíka, který mu opilý vlezl do výběhu a chtěl se kamarádit. Oficiální verze zněla, že se ho tygr vyděsil a bránil se. Ale ošetřovatelka tygrů mi prozradila, že to je nesmysl: tygr lovil. Pravděpodobně to byla jeho jediná příležitost v životě, jak si ulovit nějaké zvíře. Šelmám v ZOO už dlouho předhazují jen naporcované maso, lovit nesmějí, aby snad takovým chováním nepohoršily návštěvníky.
Bývaly doby, kdy byl nad provinilcem okamžitě vynesen rozsudek: je třeba ho zabít. To se už naštěstí neděje a pražský tygr-vrah spokojeně žil ještě nějakých osm let, než zašel přirozenou smrtí. Byla jsem se na něj podívat -- a můžu potvrdit, že pro neobeznámené oko vypadal pořád mírumilovně, další půvabná nadrozměrná kočka.
Statistiky jsem nenašla, ale vsadím se, že ještě před pár generacemi se lidé zvířat v ZOO báli víc. Možná to bylo zčásti způsobené tím, že zvířata žila v mnohem horších podmínkách než dnes a často byla viditelně nervózní a frustrovaná. Ale myslím, že větší podíl na tom má Walt Disney, který nám divákům zvířátka, od myší, jichž se kdysi každá své cti dbalá dáma měla za povinnost bát, až po ty velké, skutečně nebezpečné, přiblížil a zlidštil . A nejspíš taky někteří příliš optimističtí ochránci přírody či showmani, kteří lidem tak dlouho vykládali, že "žralok člověku nic neudělá", "grizzly loví, jenom když má hlad" nebo "když pochopíte psychologii krokodýlů, nemáte proč se jich bát", až jim to veřejnost uvěřila. Mysleli to dobře, samozřejmě – bořili dlouho zakořeněné mýty o zlých, divokých, krvežíznivých bestiích --, ale možná to trochu přehnali. Zvířata tak velká a silná, že dokážou bez obtíží zabít člověka, pokud se jim zachce, jistě nejsou tak krvelačná, jak se o nich kdysi tradovalo, ale vyplatí se mít před nimi respekt.
Před zvířátky v ZOO, jak to vypadá, mají dnes respekt jen zoologové, ošetřovatelé, veterináři – zkrátka lidé, kteří je znají opravdu důvěrně. Laik zvířátka – a to zvířátka jakékoli velikosti --, miluje, zbožňuje, obdivuje, rád by pro ně udělal cokoli, ale respekt před nimi nemá.
Dodnes se pamatuju na příval obviňujících dopisů, telefonátů a e-mailů, který zaplavil redakce snad všech českých plátků, když při povodni v roce 2002 musel pan Fejk, tehdejší ředitel pražské ZOO, zastřelit slona. Bylo to těžké rozhodnutí, ale neviděl jiné východisko: slonův výběh byl už zatopený, přestěhovat ho nebylo kam (ani jak), a tak mu nezbylo, než slona ušetřit trápení.
"Krysu zachránili! Fretku zachránili!" rozčilovali se typičtí pisatelé stížností. "Tak proč nemohli zachránit slona? Fejk je vrah, vrah, vrah!"
Odpověď je jednoduchá: protože to byl slon. Slona si neposadíte na rameno ani neschováte do nohavice. Slona nemůžete naložit do loďky a odvézt do bezpečí, nemůžete mu připnout vodítko a odtáhnout ho pryč. Slon, kdyby utekl – a ještě navíc byl z celé situace rozrušený – by mohl pozabíjet spoustu lidí. A kdyby k takovému neštěstí došlo, byl by za to zodpovědný pan Fejk. Kdo jiný?
Když jsem se nedávno zas podívala do ZOO, postěžovala si mi tisková mluvčí, že za ní před svátky chodí nebývalé davy reportérů a hlavně reportérek. Touží udělat pěkný článeček nebo pořad o zvířátkách, protože to je přece takové hezké vánoční téma, hlavně pro děti. Tisková mluvčí už je dost zoufalá: každý den musí nejmíň jednou či dvakrát odpovídat na otázku "A jak zvířátka slaví Vánoce? Už se těší?"
Odpověď samozřejmě zní: Zvířátka se netěší. Vánoce jsou jim u řiti (jsou-li savci), případně u kloaky (jsou-li ptáci, ryby, plazi či obojživelníci). Jsou to divoká zvířata chovaná v podmínkách co nejbližších přirozeným, a i když vypadají roztomile, nejsou to ani kamarádi, ani chlupaté věcičky na hraní.
