Zabarikádovala jsem se v obýváku, ještě trochu roztřesená, a rozhodla se počkat, až Corneliin záchvat vzteku pomine. Ono mi vlastně nic jiného nezbývalo. Byla jsem beze zbraně a skrz stěnu jsem slyšela, jak se Cornelia přehrabuje v maminčině šupleti plném kuchyňských nožů. Některé byly fakt obrovské, podobné mačetám. Wendy jimi krájela maso na guláše a přírodní řízky, kterými kromě svých dětí a nově nalezeného bělošského milence krmila i mě s K.
Cornelia se celou vahou opřela o dveře, až zapraskaly, těžce dýchala a přerývanými výkřiky mi sdělovala, co mi provede, jakmile mě chytí. Nebylo to nic pěkného. Radši jsem ji moc neposlouchala, místo toho se rozhlížela po místnosti, pátrajíc po čemkoli, co by mohlo posloužit jako zbraň, kdyby mě Cornelia skutečně chytila. V obýváku byly jen samé serepetičky, obrázky Wendy zamlada a rodinné fotky z doby, kdy ještě žil její muž (docela pěkný chlapík s knírkem, o hodně starší než Wendy), ty ale byly v rámečkách tak křehkých, že vzteklou Cornelii s kudlou sotva zastaví. Byly tam fialové záclony vyšívané zlatou nití (kterými vzteklou Cornelii sotva uškrtím) a taky jedovatě zelená stolička, kterou bych ji přinejhorším mohla vzít po hlavě, až zaútočí.
Rozhodla jsem se, že po ní hodím televizí. Vytáhla jsem ji ze zásuvky a popadla do náručí. Byla setsakra těžká, což mi vyhovovalo. Dveře začaly povolovat pod Corneliinými kopanci.
A já se pokoušela sama sebe přesvědčit, že jestli po ní vrhnu televizor, trefím ji do hlavy a – co já vím – rozbiju jí lebku, soud to uzná za přiměřenou sebeobranu. Vezme v potaz, že byla útočnice ozbrojena čtvrtmetrovou kudlou, vzteklá a v tom okamžiku schopná všeho, a já se jen snažila zachránit holý život.
Marně jsem pátrala v paměti po nějakém britském zákonu, který zabraňuje dospělým lidem v ohrožení hodit televizorem po sedmnáctiletých spratcích, kteří po nich jdou s nožem, a rozmrzele si uvědomila, že na tenhle incident nebudou žádní svědci. Wendy byla v práci na druhé straně Londýna, Darren kdesi trajdal s kamarády a K. právě v hotelu v centru dělal šestnáctku. Měla jsem prostě smůlu: byl pozdní večer, já se nacházela doma sama s Cornelií a Cornelia měla vztek.
Držela jsem v náručí ztichlý televizor, svou jedinou naději, že budu žít, a v jeho pohaslé obrazovce se mi přehrávaly hrůzné scénáře toho, co bude následovat, až Cornelii zabiju. Jistě, bylo právě tak pravděpodobné, že ona zabije mě, ale já byla připravená bojovat do posledního dechu. Lepší trčet třináct let v britské věznici za vraždu, než navždy v temném hrobě.
Zatímco se Cornelia pokoušela vyrazit dveře, přemítala jsem teskně, čím jsem ji asi popudila. Zabušila ten večer na dveře mého pokoje a měla řeči. Blekotala cosi o tom, že jsem zase spotřebovala všechen plyn (Cornelia i po několikanásobném výkladu, jak je to s naším plynoměrem, odmítala připustit, že tohle všechno možná není moje vina, a když nebyla v baráku teplá voda, chodila mě proklínat), pak si stěžovala, že snad chodím příliš často nahoru a dolů po schodech, a pak mi vyčetla, že sedím doma na zadnici a nic nedělám.
Tím posledním mě vytočila. Vrátila jsem se před pár hodinami z práce, ještě pořád jsem měla barvu ve vlasech od natírání stropu, byla jsem celá rozlámaná – a ani jsem si nemohla uvařit, protože nešel plyn.
Něco jsem odsekla. Něco drzého a břitkého, něco, co prozrazovalo, jak málo vím o psychologii adolescentů. Co to přesně bylo, to už si nevzpomínám. Vím, že jsem ji přejela zdrcujícím pohledem od hlavy k patě a zase nahoru a povýšeně se jí otázala, kolik jí je let, že si na mě tak dovoluje.
Tím to začalo. Cornelia se roztřásla jako osikový list, anebo – to spíš – jako motorová pila, která se zoufale touží zakousnout do stromu, jakéhokoli. Byla vytočená do vysokých obrátek a celá se klepala touhou mě zničit. Anihilovat.
Stály jsme v chodbičce v patře, Cornelia blokovala dveře do našeho pokoje, a když se po mně rozehnala a snažila se mě skopnout ze schodů, utekla jsem do obýváku. Byla jsem v životě v horších situacích, podstatně horších, to ano, a hrůza, která se mě teď zmocnila, nepatřila k těm nejpříšernějším. I tak mě pohled na Cornelii, roztřesenou a koktající vztekem, docela vyděsil. Kde se v téhle drobné dívence, která mi sahala sotva po ramena, vzalo tolik nenávisti? Tolik zloby? Tolik touhy zabíjet, drásat, ničit?
Nemyslím, že byla na drogách. Pravda, Wendiným barákem provlávala vůně marihuany, kterou Darren i Cornelia kouřili skoro každý den, pokaždé, když se jim ji podařilo sehnat. Wendy to mlčky tolerovala, přestože ona sama by se trávy nedotkla ani v rukavicích. Ale silnější drogy? Třeba kokain nebo crack, který by jistě dokázal vyvolat podobné stavy? Cornelia ten večer crack nekouřila, charakteristického pachu ve vzduchu bych si zaručeně všimla. A kokain? Na ten zaručeně nemá. Možná si může šňupnout s kamarády, když jí někdo nabídne. Ale aby si ho koupila a přinesla domů? Tomu nevěřím.
Svým způsobem mi Coneriliin stav připadal o to děsivější, že podle všeho vycházel přímo z ní. Omamné látky s ním neměly co dělat. Tohle byla Cornelia, nejmladší Wendino dítě. Odhodlávala jsem se jí rozbít hlavu televizorem, a přitom se mě zmocnil nepopsatelný smutek. Zoufalá lítost, že se milující matce Wendy nijak zvlášť nepovedlo ani jedno z jejích čtyř dětí. A přitom je všechny tolik milovala! Dala by za ně ruku do ohně! Nejstarší syn, asi osmadvacetiletý, si na Trinidadu odpykával dvanáctiletý trest za loupežné přepadení a Wendy mu měsíc co měsíc posílala něco na přilepšenou, protože v trinidadských věznicích jste na tom bez peněz dost bídně. Druhý syn si založil rodinu a na matku si vzpomněl jen, když potřeboval prachy. Další – Darren – seděl doma, jak byl den dlouhý, poslouchal pořád dokola tu stejnou rapovou písničku, kouřil trávu a čas od času se nechával slyšet, že bude velkým rapovým muzikantem, což dokazoval tím, že kulhal nahoru a dolů po schodech a rytmicky vyvolával: "Fuckeeen sheeet, man, fuckeeen sheet, man!" O škole nebo práci nechtěl slyšet a, pokud se dalo věřit Wendiným narážkám, měl teď ve dvaceti úplně stejné pubertální názory jako v době, kdy mu bylo dvanáct. Krom toho prý měl bolavou nohu, která mu nedovolila pracovat, a kterou si odmítal odnést k doktorovi. Trajdat po nocích a utíkat před revizory ve vlacích mu bolavá noha nebránila... i Wendy tušila, že to s ní nebude tak hrozné.
A teď do toho ještě Cornelia... děvče o poznání chytřejší než její starší bratr, docela pěkné a ambiciózní. Ale evidentně tak narušené, že momentálně třímá čtvrtmetrovou kudlu a chystá se mě zabít za drzou poznámku.
Pokud se někdo těšil na barvitý popis rvačky, musím ho zklamat. Žádná se nekonala. Cornelii to po chvíli přestalo bavit (už dříve jsem si všimla, že trpí neschopností dlouhodobě se soustředit), vrátila nůž do kuchyně a vydupala vzhůru po schodech. Já postavila televizi na místo (a zapomněla ji zapnout do zásuvky), načež jsem se vrátila do pokoje a tam čekala, až přijde K. Napadlo mě zavolat policii? Samozřejmě že ano. Násilnické činy a výhrůžky policisté v Anglii berou hodně vážně a Cornelia si zasloužila strávit pár hodin na strážnici. Ale pomyšlení na Wendy mi zabránilo zvednout telefon. Cornelii bylo sedmnáct, tohle by nebyl její průser, byl by to Wendin průser. Wendy byla hodná mamina, slípka s rozepjatými křídly, pod která s kvokáním naháněla všechny svoje blízké. Co já vím, možná by Cornelii pomohlo, kdyby se o ni začali zajímat profesionálové. Ale Wendy by to zničilo.
Ze sousedního pokoje jsem slyšela Corneliin jekot. Telefonovala mamince a cosi na ni křičela. Znova a znova. A znova.
Druhý den navečer Wendy přišla domů. Zmobilizovala mě i K. a řekla, že si nutně, nutně musíme promluvit o tom, co se v tomhle baráku děje, když ona zrovna pracuje. Řekli jsme, že by to bylo vhodné. Stáli jsme v chodbičce před kuchyní, Wendy mě přejela pohledem od hlavy k patě a zase nahoru, přísně se zamračila a ucedila mezi zuby, že by hrozně ráda věděla,
Pokračování příští pondělí -- Ne, ne, pokračování bude už zítra (v úterý) ráno!
