Když jsem dorazila do papundeklového domečku u Wendy, nestačila jsem se divit, jak velkoryse nakládá s plynem a elektřinou. Bojler byl nastavený tak, že si při každém sprchování člověk musel dát velký pozor, aby se neopařil.
Ústřední topení hicovalo a smrdělo připáleným prachem, který se nedal dostat z mezírek mezi žebry, pokud jste si teda nechtěli způsobit popáleniny několikátého stupně. Wendy nám řekla, že když nám bude moc horko, stačí otevřít okno a vyvětrat. K. se v přetopeném pokojíku cítil skvěle, na vedro je zvyklý z Afriky, ale společně se mnou se strachoval, kolik to bude stát.
Wendy nám řekla, ať se nestaráme, v ceně, kterou za pokoj platíme, je zahrnutý i plyn a elektřina. A když jsme se jí ptali, kdo to zaplatí, Wendy opakovala, ať se nestaráme.
Ekolog ve mně běžel koupit kleště a s K.-ovou pomocí topení vypnul. V místnosti se konečně dalo dýchat, a když jsme se přece jen chtěli ohřát, stačilo pootevřít dveře do chodby. Wendin baráček sálal žárem v anglických zemích nevídaným, dokud nám, někdy v půlce prosince, nevypnuli plyn.
Zřejmě do smrti nepochopím, co si naše bytná Wendy myslela, když nám říkala, ať se nestaráme. Možná nic. Ani ona se nestarala. Do tohohle domku se nastěhovala asi před rokem, nájem byl sice trochu drahý, ale ona to vyřešila tím, že jeden až dva pokojíky pronajímala. (Majitelka se o tom samozřejmě nesměla dovědět. Jednou nás Wendy málem na kolenou prosila, ať se na dva dny vystěhujem: majitelka jí telefonicky oznámila, že se na svou nemovitost přijde podívat.) V baráku všechno fungovalo, a Wendy nevěděla nebo spíš nechtěla vědět, že plyn a elektřina jsou psané na ni. Doma na Trinidadu neplatila za jedno ani za druhé, zřejmě v tom chtěla pokračovat i v Londýně. Každý měsíc jí chodily dopisy nepříjemně podobné účtům a ona je vesele ignorovala. Pak jí začaly chodit dopisy nepříjemně podobné výhrůžkám – a ona je radši přestala otvírat. A pak jednoho krásného dne vypnuli plyn.
Wendy nezbylo než zajít na plynárenskou společnost. Tam už na podobné případy byli zvyklí. Přinutili Wendy zaplatit padesát liber zálohy (půjčila si na to od K.) a vypracovali pro ni splátkový kalendář. Vzápětí přišli dva pánové a namontovali jí plynoměr.
Tedy... plynoměr. V domku byl samozřejmě plynoměr už předtím, ale tenhle byl speciální. Nesetkala jsem se s ním zatím nikde kromě Anglie. Tenhle plynoměr měřil kromě plynu taky prachy. Dostali jste kartičku, tu jste v krámku na hlavní ulici nabili penězi a pak ji strčili do plynoměru. V tom to spokojeně zaškrundalo a na displeji se objevila částka, kterou můžete protopit, než se plyn zase vypne.
V domku zavládl přísný režim. Jen Wendiny děti, devatenáctiletý Darren a sedmnáctiletá Cornelia (o kterých ještě napíšu) si směli ve svých pokojích topit elektřinou. Já, K. a Wendy jsme všichni svorně mrzli, a když jsme se chtěli vykoupat, museli jsme mašírovat na hlavní ulici a koupit za pět liber plyn.
Pak bojler chvíli běžel a ve vaně chvíli tekla teplá voda.
Plyn ze speciálního plynoměru je dražší než obyčejný plyn: zjistili jsme, že pět liber do plynoměru vražených vystačí na jedno nic moc vykoupání...
Každou noc jsme se s K. k sobě tulili pod dekou, přes kterou jsme si dali ještě spacáky, a Wendy, která od doby, co ji dcera vyhodila z ložnice, přebývala v obývacím pokoji přímo pod námi, naříkala, že my se prý navzájem zahřejem tělesným teplem, ale co ona, ubohá? Věnovali jsme jí jeden ze spacáků a koupili si duchnu. Pod tou jsme s K. prováděli všechno, co bylo třeba provádět: četli jsme si, povídali, jedli, já si psala knížku. K. jako teplomil docela trpěl a já mu vykládala, že Britové v zimě nikdy moc netopí, nanejvýš se ohřívají u krbu, a my teď konečně žijeme britsky. K. držel ústa, dobře si uvědomoval, že to byl on, kdo skvělý pokoj u Wendy našel...
Během pár týdnů nastaly plynové roztržky. Ty se proměnily v plynové přestřelky. Wendina dcera patrolovala u bojleru, a kdykoli si někdo koupil plyn, aby se mohl umýt, vyčkávala, až bude voda ohřátá (to trvalo tak půlhodinku), načež se zamkla do koupelny a všechnu spotřebovala. Teoreticky se to dalo uhlídat, ale bylo k tomu třeba dvou lidí: jeden trčel koupelně a čekal, až bude voda teplá, druhý hlídkoval u bojleru, aby ho Cornelia podvratně nevypnula. Ta zatím lítala po schodech nahoru a dolů, a kdyby se pohledem dalo zabíjet, byli bychom oba brzo na smrtelné posteli.
Pak se začaly stávat divné věci. Člověk nabil plynoměr, zapnul na dvacet minut bojler – a když znovu pohlédl na plynoměr, ukazoval displej nula nula nic. Vypadalo to, že nám někdo náš draze zaplacený plyn vysává... a protože jsem ve Wendině domě vždycky za všechno mohla já, dostala jsem se kvůli tomu mnohokrát do maléru.
Postavila jsem se k tomu čelem. Jednou jsem zrovna dostala zaplaceno a rozhodla se zachovat jako grand: nabila jsem kartičku dvaceti librami a s pocitem, že zachraňuju naši domácnost před zmrznutím, ji strčila do nenažrané díry. Plynoměr spokojeně krkl jako vždy a na chvíli se na něm objevila závratná cifra £20.00. Po pár vteřinách se ale ozvalo písknutí, displej přeblikl... a bylo na něm náhle £5.00. Těchhle pět liber vystačilo na dvě nebo tři koupele a ještě Wendy trošku zavlažila dům.
Když se pětka opět proměnila v nula nula nic, zašla jsem znova na hlavní ulici a nabila do kartičky pět liber. Tentokrát se na displeji na pár vteřin objevilo £5.00, pak to zapísklo, displej zamžikal a já s úžasem zírala na cifru £1.25. Konečně se to vysvětlilo. Plynárenská společnost, uvyklá na zákazníky, kteří své dluhy neplatí, vymyslela, jak na ně: z částky, kterou do plynoměru vložili, si pokaždé tři čtvrtiny vzala. Provinilci Wendina typu platí za každý krychlový milimetr plynu čtyřikrát tolik co ostatní, dokud dluh nezapraví. (Nebo dokud z bytu neutečou – v tom případě se může stát, že za ně dluhy bude splácet nic netušící další nájemník.)
Sdělili jsme Wendy tuhle novinu. Ani trochu se jí nelíbila. Poznamenala, jak bylo jejím zvykem, že nám bude muset zdvihnout nájem, protože jinak se nedoplatí. K. se s ní dohodl, že budeme plyn kupovat my dva (sama na to neměla čas a svým dětem nechtěla peníze svěřit -- obyčejně místo plynu donesly pizzu a marihuanu), ale částečně si to strhneme z nájmu. Následovala dlouhá diskuse na téma, kdo z nás se nejvíc koupe, a kolik koupelí týdně si můžem dovolit.
"No, řekněme, že se každý z nás bude sprchovat třikrát týdně," počítal K., "to máme tebe, Ivu, mě, Cornelii a Darrena... celkem patnáct koupelí týdně... a to při naší ceně plynu stojí..."
"Patnáct?" přeměřila si ho Wendy. "Jaks přišel na patnáct?"
"Třikrát týdně," opakoval K. "Ty, Iva, já, Cornelia, Darren," počítal na prstech.
"Dvanáct," opravila ho Wendy a přísně si ho přeměřila. "Můj syn," pravila hrdě," se nemeje."
Wendy začala chodit spousta dopisů od elektrárenské společnosti a ona je pro jistotu hned vyhazovala.
