V Británii nejsou občanky. A nejen to: existuje tu všeobecný a silný odpor k občankám a dokonce i k občasným "výhrůžkám" ze strany vlády, že by se mělo začít uvažovat o možnosti jednou – v daleké budoucnosti – občanské průkazy zavést.
Mezi Angličany najdete jedince hluboce přesvědčené, že právě zmínka o "ID scheme" (systému zavedení identifikačních karet) stála labouristickou stranu v posledních volbách vedoucí pozici.
Jiní soudí, že to byl jejich – údajně nepříliš dokonalý – ekonomický plán, jak překonat krizi, a ještě jiní pouze tvrdí, že politická orientace Angličanů se periodicky mění – a labouristé nevyhráli proto, že už byli příliš dlouho u moci.
Ať je to jak chce, stačilo si přečíst předvolební sliby různých stran – a všimli jste si, že zatímco labouristé poznamenali cosi o "možném zavedení identifikačních karet", konzervativci a liberální demokraté, ač vlastně na protilehlých koncích běžného politického spektra, svorně prohlásili "scrap it" (tedy něco jako: "smeťte to ze stolu").
Teď, když jsou u moci konzervativci, to vypadá, že v Anglii ještě hezky dlouho občanské průkazy nebudou.
Ohromně osvobozující, že ano?
Ovšem. Nemůžete být legitimováni na ulici. Pokud vás policista zastaví za dopravní přestupek a vy u sebe zrovna nemáte řidičák, stačí, když se řidičským průkazem prokážete do 24 hodin. Jak skvělé, taxikařit celý den bez řidičáku a s 0,8 promile alkoholu v krvi – a nepřekračovat přitom žádné zákony! (Honem dodám, že já jsem u sebe řidičák nosila a nechlastala. To se ovšem nedalo říct o všech mých kolegách.)
Policisté v Anglii to fakt nemají lehké. Když vás přistihnou při něčem nekalém, co se nedá vyřešit napomenutím, musí se rozhodovat, jestli vám uvěřit, když jim říkáte, jak se jmenujete a kde bydlíte, anebo vás zadržet a odvést na stanici. Když udělají to druhé, můžete si stěžovat, že se k vám chovali příliš krutě.
Vy jste samozřejmě čistí jako andělé. S policisty v Anglii máte jen ty nejlepší zkušenosti – na Trafáči vám radili, kde je vchod do metra. Když jste zabloudili, nasměroval vás první bobby v legrační helmičce k Oxford Street. Ani je nenapadlo chtít po vás doklady. Anglie byla úžasná, plná svobody a vlídných policajtů – dokud jste se tu nerozhodli usadit.
Potom jste pochopili, k čemu se můžou hodit občanky: Začnete je setsakra potřebovat v okamžiku, kdy musíte nějaké instituci dokázat, že jste doopravdy vy.
Legální cizinci, mezi které my Češi už šest let patříme, mají v ruce výhodu: občanku nebo pas své země. To pomůže. Jenže na takových dokladech není vaše adresa v Británii.
Čím prokázat svou adresu? Nájemnickou smlouvou, pokud je na vaše jméno. Účtem za plyn nebo elektřinu, pokud je na vaše jméno. Průkazem pacienta místního zdravotního střediska – na těch adresa bývá. Výpisem z bankovního konta, zaslaným na vaši adresu.
Když nájemní smlouvu nemáte a účty vám nechodí, jste, milí zlatí, nahraní.
Předpokládejme, že skutečně někde bydlíte a máte adresu, na kterou vám chodí dopisy, pokud vám někdo píše. (O bezdomovcích či "polobezdomovcích" z řad Východoevropanů, které jsem v Británii potkala, napíšu někdy na jaře, až nebude taková zima.) Vy máte kde bydlet, dokonce jste si našli práci, už jste v Anglii několik měsíců – a ještě pořád jste Jedno Velké Nic. Nutně si musíte založit konto a přihlásit se u doktora.
V bance vám řeknou, že si máte přinést dopis ze zdravotního střediska. Jakmile to uděláte, oni vám založí účet.
Na zdravotním středisku vám řeknou, že si máte donést výpis z banky, teprve pak vás zaregistrují. No... možná by stačila i kartička z knihovny.
V knihovně se zaradují, když vás uvidí: nových čtenářů není nikdy dost. S radostí vám vystaví čtenářský průkaz – v okamžiku, kdy se jim prokážete jakýmkoli dokladem o adrese.
Poměrně snadno splnitelné byrokratické požadavky jednotlivých institucí se do sebe zahryznou jako had do vlastního ocasu.
A vy už týden lítáte jak hadr na holi a ještě pořád jste Jedno Velké Nic.
Bezobčankový systém se hodil do doby staré Anglie, Agathy Christie, na anglickou vesnici, kde každý každého znal od dětství a lidé se prakticky nestěhovali. Stará dobrá Anglie se ztrácí a bezobčankový systém zřejmě přetrvá jako vzpomínka na ni. Dobrá stará Anglie neměla cizince zrovna v lásce...
Dá se z té šlamastyky vybřednout? Zaručeně ano. Každý ten začarovaný kruh nakonec prolomí, i když to leckdy trvá dlouho. Znám jedince, kteří čtvrt roku nebo i půl roku pracovali, ale nedostali za to nic, protože jim šéf odmítal platit jinak než přes bankovní konto. Znám další, kteří si chtěli zajít k doktorovi, na což mají jako legální imigranti právo, ale nevykoumali, jak se přihlásit na středisku.
Já osobně jsem to obešla: jakmile jsme se usadili v domečku u Wendy, vyměnila jsem si český řidičák za britský. Je to jednoduché: zajdete na poštu, vyzvednete si formulář, ten vyplníte a pak řidičák i s poplatkem a fotkou pošlete na centrálu do Swansee. Do deseti dnů vám pošta doručí fungl nový britský řidičák. A s tím vás nevyhodí ani z banky, ani od doktora, ani z knihovny.
O řidičský průkaz České republiky pochopitelně přijdete (i když znám jedince, kterým se povedlo o něj nepřijít). Fakt je, že když jezdíte s britským řidičákem po Čechách a Moravě, mívají policajti řeči, ptají se vás, jestli jste nezapomněli řídit napravo a podobně. Prý i pokuty bývají vyšší...
Prostě něco za něco: V Anglii jste člověk, v Čechách cizinec.
Pak má výměna řidičáku ještě jednu nevýhodu, jak jsem se dočetla: Když jezdíte s českým či východoevropským řidičákem po exotických krajinách jako Anglie či Irsko, může se stát, že uniknete postihu za přestupky z důvodu, se kterým autority jaksi nepočítaly. Nedávno jsem se dočetla, že prý v Irsku řádí pirát silnic z Polska, kterého policie ne a ne dopadnout. Má na svém kontě přes šedesát přestupků, ještě žádnou pokutu nezaplatil, k soudním jednáním se nedostavil – a evidentně pořád má řidičák. Ten nepolapitelný, úskočný mizera se jmenuje PRAWO JAZDY.
