Courala jsem po Benátkách s velkou modrou krosnou na hrbu. Vždyť jsem sí v ní musela z Československa odvézt všechno, co budu potřebovat po zbytek života.
(Teda: spacák, celtu, ešus, lžíci, plastovou láhev na vodu – v ČSSR veliká vzácnost – a sedm kilo fotovybavení. Pečlivě jsem eliminovala všechno, co by mohlo celníkům na maďarských hranicích napovědět, že hodlám vzít roha, a dobře jsem udělala: skutečně mi poručili vyházet všechny věci ven a proti světlu kontrolovali, jestli něco neukrývám v trubkách od krosny.)
První den na Západě a už jsem objevila nedostatek: nikdo mi nechtěl na pár hodin vzít krosnu do úschovy. Ve všech zemích, kde jsem byla předtím, nebyl problém zajít do hospody nebo do kavárny a na chvíli se nákladu zbavit. Vždycky vám tam pingl zadarmo schovali. Tady mi každý hned vysvětloval, kde najdu úschovnu. A já jsem vážně, vážně neměla peníze. Zbyla mi jen hrstka jugoslávských dinárů – polotvrdé, nikoli tvrdé měny, která se, když jsem ji proměnila na liry, smrskla tak, že by to nestačilo ani na odřezek pizzy zhltnuté na stojáka na náměstí svatého Marka.
A tak jsem mezi úžasnými – a úžasně páchnoucími – kanály a tajemnými zákoutími se sušícím se prádlem pochodovala s krosnou na hrbu a hladová. Už už jsem pošilhávala po ohlodaných kousích pizzy odhozených do košů, když tu mě vysvobodil student jménem Dana, kluk jen o rok o dva starší než já, a odvedl mě do studentské jídelny. Studoval v Benátkách architekturu a já bych mu byla zbaštila, že je Ital (prozpěvoval si dokonce písničku „Italiano vero“), kdybychom nepotkali Danova spolužáka Áse. Spustil na něj řečí, která se italštině vůbec nepodobala, a Dana musel s pravdou ven: je z Kurdistánu. A je pravda, že tu studuje, ale ne architekturu – techniku, i když mu ten obor k srdci nepřirostl. Ani jemu, ani Ásovi. Kurdistán bude potřebovat fůru inženýrů, aby se vůbec dal dohromady, aby se povedlo v zemi vybudovat infrastrukturu.
Nikdy jsem neslyšela ani o Kurdech, ani o Kurdistánu, který prý leží kdesi v tajuplné oblasti mezi Tureckem, Sýrií, Iránem a Irákem. Docela mě to zmátlo.
„Takže seš teda Arab?“ ptala jsem se Dany. Toužila jsem mít jasno a v Malé Asii přece bydlí jen Arabové.
„Arab?“ Dana zrudnul, jeho pleť získala barvu syrových jater, a omotal mi prsty kolem krku. „Já nejsem žádnej Arab!“ ječel a škrtil mě, až se mi srdce rozbušilo v hlavě. „Jestli ještě jednou řekneš, že jsem Arab, tak tě zabiju!“
Umírněnější Ás mi – angličtinou ne tak dobrou, jako byla Danova – začal vyvětlovat, jak se věci mají. Kurdové existují, to ano – třeba oni dva --, ale Kurdistán zatím… vlastně… ne. Ne tak docela. Dalo by se dokonce říct, že Kurdistán existuje jen spirituálně, v duších a srdcích Kurdů.
Hoši mě ubytovali v bytě na Lidu. Bydleli tam čtyři ve třech pokojích – všichni studenti z tajuplného Kurdistánu. Hned se sestěhovali tak, abych měla místnůstku pro sebe. Potřebuju soukromí. Jsem přece holka.
Dana mi ukázal koupelnu a já se zeptala, kdy teče teplá voda.
„No přece pořád!“ poučil mě s převahou Zápaďana. Hned jsem si napustila vanu a s rozkoší se ponořila do vonných mydlinek, jaké jsem taky ještě nevyzkoušela. U nás v Nuslích tekla teplá voda jen dvakrát za týden a myli jsme se obyčejným mýdlem.
Večer jsme se všichni sešli v obýváku a hoši mi jeden přes druhého vysvětlovali, jak šíleně mě obdivujou, že jsem těm komunistům utekla. Jsou na mě pyšní. Koupili víno – výborné (teda ne že bych byla znalec, ocenila jsem pouze, že bylo lehké, žádný tlamolep) – a ananas.
Vlastně bych to měla napsat takhle:
A!
NA!
NAS!!!
Byl veliký, nádherně voněl a mně z něj lezly oči z důlků. Ananas! Ten jsem ochutnala naposled tak patnáct, sedmnáct let předtím, v Praze na vánoce. Od té doby už se ani babičce, odvážné bojovnici ve všech frontách, ananas sehnat nepodařilo.
V životě by mě nenapadlo, že jsem hrdinka, dokud mi to hoši nevysvětlili.
Pak se mi ta myšlenka ale zalíbila a já se zapřisáhla, že budu dělat všechno pro to, abych si takovou úctu a vážnost skutečně zasloužila.
(Teda ne že bych se předtím těšila, jak se na Západě rozšoupnu – a teď, když už mě nebudou mít pod kontrolou ani československé úřady, ani příbuzní, se z docela hodné holky přešaltuju na otrlého zločince. Ale obdiv – podle všeho upřímný — mě jen utvrdil v tom, že se musím do smrti smrťoucí chovat prostě vzorně. Myslím, že takhle to funguje na většinu lidí, když se dostanou do prostředí, kde je nikdo nezná. Když jim dáte najevo, že je považujete za vzorné a mravné, budou se chovat vzorně a mravně. Když je považujete za zločince a zmetky, najdou v sobě dost zločinectví a zmetectví na to, aby vaše předpovědi splnili. V takových rozhodujících životních okamžicích můžete jít oběma směry. Většina lidí teda zaručeně. Vím, že to zní jako mravoučný příběh z konce 19. století. Ale je to tak.)
Takže nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že si to hoši svou chválou pokazili. Teda hlavně Danovi to pokazili – on mě přece „našel“. Později jsem zjistila, že chodil hledat holky na nádraží, na stanoviště autobusů, na nejturističtější náměstí. Osamělé turistky s pinglem, se spoustou času a bez pevného plánu. Ne snad bázlivé, ale ani moc sebejisté holky, jakých po Evropě jezdila spousta, té západní i té východní, a které celým svým vzhledem jako by něco hledaly. Musela jsem vypadat právě tak.
A teď, když jsem byla hrdinka, bylo jasné, že Danovi nedám.
Hoši mě u sebe nechali bydlet týden nebo deset dní. Kupovali mi v menze jídlo, pomáhali mi zorientovat se v tom novém divném světě, sháněli pro mě informace o azylu či uprchlických lágrech, kupovali mi ovoce a víno, co určitě nebylo drahé, ale taky žádný tlamolep. Krom toho čelili mým neutuchajícím nablblým dotazům, kde je teda ten Kurdistán a co jsou, když nejsou Arabové. Tyhle věci na mě tenkrát byly příliš složité a bylo jich najednou trochu mnoho.
A já jsem s nima nic neměla. Ne že by se mi nelíbili – líbili se mi. Hlavně Ás, který byl takový mužný, urostlý a vypadal jak dobře propečený Ital. A ne že by se o nic nepokoušeli, pokoušeli se, to ano, někteří zhruba dvakrát za hodinu. Ale jednou jsem byla hrdinka a bylo třeba se chovat mravně.
(Mimochodem, v Kulatém světě, románu z Traiskirchenu, popisuju setkání s kurdskými studenty docela jinak. Tam si má hrdinka Jitka hned první noc začne se třemi dobrodinci naráz. Ale Jitka byla, koneckonců, mnohem odvážnější než já, jako snad všechny mé protagonistky. Taky se nemusela bát těhotenství ani pohlavních nemocí. Jitka po krátkém zazmatkování pochopila, jak je to s Kurdistánem a spoustou jiných věcí. Já jsem nepřestala zmatkovat.)
