(Další pokračování ságy o mém a K.-ově putování Londýnem) Začali jsme mu říkat Efulefu. To je snad jediné slovo v jazyce ibo, které byste mohli označit za neslušné. Znamená něco jako "neschopný, blbý budižkničema, kterému není pomoci". Takový na nás udělal dojem.
Efulefu se nastěhoval do pokoje po Danielovi, tom stydlivém hochovi z Jamajky, o kterého chodila pečovat matka. Jeho příchodu přecházelo období, kdy měl náš bytný Paul dvě místnosti prázdné – a v baráku se začali objevovat týpkové z agentur přes nemovitosti, otvírali si vlastním klíčem, důležitě se každého vyptávali, jestli tu bydlí, a pak se dožadovali prohlídky s průvodcem.
Když Paul konečně našel nájemníka, oddechli jsme si, že týpkové už chodit nebudou.
To jsme ovšem netušili, že Efulefu nám sem nedohodila agentura přes nemovitosti. Paul, nešťastný, že na baráku nevydělává tolik, kolik by si přál, se odhodlal vzít na byt kluka ze sociálky. Z Paulovy strany to musel být dost zoufalý počin – obvykle majitelé sdílených domů na inzeráty, že hledají nájemníky, píší "NO DSS" (DSS znamená Department of Social Services) – a nejspíš tuší, proč. Míchat chudé, ale poctivě pracující lidi, kteří se snaží uživit bez státní pomoci (byť třeba jen proto, že na ni rozhodně nemají nárok), s těmi, co státní podporu berou, nedělá dobrotu. Většina landlordů to dobře ví – Paul jistě taky. Nic nám o tom neřekl.
Efulefuovi prý bylo devatenáct, pocházel z Iránu a byl v Anglii zcela sám. S K. jsme usoudili, že je mu nejspíš pětadvacet i víc, ale kdosi mu poradil, že musí lhát, aby spadal pod program pro pomoc mladým. Na devatenáct rozhodně nevypadal. Na tenkém těle s kalhotami na půl žerdi se mu rýsoval zárodek pupku a už začínal plešatět. Spíš jen na spáncích, a tak se mohl dát ostříhat podle poslední módy: na vršku hlavy si nechal vymodelovat takový ten hrb, bez kterého se nejmíň rok nebo dva žádný pouliční rošťák neobešel. Vyčouhlí pouliční rošťáci si dávali záležet, aby se co nejvíc podobali smetákům. Efulefu vypadal jako nalomený, pelichající smeták, ještě ke všemu těhotný. Puberťák zaručeně nebyl.
Ale choval se jako puberťák. S Efulefovým příchodem do Paulova baráku přišel i neutuchající mejdan, který se konal každý den po plných dvacet čtyři hodin.
Efulefu nechodil do práce – proč by to dělal, když měl peníze od sociálky? – a vedl život jeskynního mloka, který nečiní rozdílu mezi dnem a nocí. Těžké záclony na oknech měl pořád zatažené (takže dým z marihuany neunikal oknem, ale plazil se pode dveřmi k nám). V pokoji měl permanentně rozsvíceno, permanentně tam řvala muzika – a kdy spal, to netušíme. Rádi bychom věřili, že přes den, řekněme mezi jedenáctou a čtvrtou, kdy ryk mejdanu poněkud utichal. Ale těžko říct. Často spal zřejmě i v noci – taky mezi jedenáctou a čtvrtou – a to pak týpkové, které jsme v životě neviděli ani nechtěli vidět, ječeli na ulici před naším oknem tak dlouho, až to K. nevydržel, vystrčil hlavu a ptal se, co je.
Týpkové říkali, že jdou na návštěvu, a ať jim okamžitě otevře.
Měli jsme tu smůlu, že naše okno vedlo na ulici, Efulefovo na zahrádku.
K. se vyznačuje božskou trpělivostí, a tak noční rozhovory vypadaly zhruba takhle:
K.: "Co je? Co řveš? Jsou dvě hodiny ráno."
Týpek: "Pusť mě dovnitř, vole, né? Nevidíš, že kurva nemám klíče?"
K.: "To vidím. Nebydlíš tady. Tak běž hezky pryč a nech lidi spát. Jsou dvě hodiny ráno."
Týpek: "Du za kámošema, vole, kurva! Tak dělej, oteři!"
K.: "Máš jeho mobil? Zavolej mu. Ať ti otevře on."
Týpek: "Doprdele kurva vole!" Vytáhne telefon a zmáčkne pár čudlíků. "Nebere to vole, né? Má vypnutej mobil. Tak otevřeš mi nebo né?"
K.: "Nejsem tvůj lokaj."
Týpek pár minut stojí na chodníku, v hlavě mu to šrotuje a vymýšlí svou další strategii. Lomcovat předními dveřmi a kopat do nich nemá cenu, to ví, nejmíň deset minut to zkoušel. Zkusí to ještě jednou, pro zichr. Nakonec pronikavě hvízdne na prsty a volá: "Yo! Nigga!"
K., který mezitím zavřel okno a uložil se do peřin, vyleze z postele.
Otevře okno.
"Ty seš nigga, já sem nigga," zkouší to týpek, tentokrát úlisně. "Poď mi otevřít! Brácho..."
Tohle už K. fakt dožere. "Proč takový věci řikáš? Copak ty seš nigga? Podívej se na sebe! Svítíš jak měsíček! JÁ jsem originál. Z Afriky! Sem pětkrát černější než ty – a říkám snad všude, že sem nigga? Na-wao!" Zabouchne okno, vleze do postele a – zatímco se nám týpek strefuje do okna vším, co našel na ulici --, ještě chvíli bručí, že nechápe, jak je to možný, ale v Londýně o sobě každej "fake oyinbo" (tedy, v nigérijské lámané angličtině, jakýkoli tmavší běloch, třeba Ital nebo Iránec) tvrdí, že je "nigga". Fakt divný.
Podobné incidenty byly na denním – teda spíš nočním – pořádku. Začala to být trochu nuda. To už Efulefův nepřetržitý mejdan trval dobře měsíc a my se těšili, že ho Paul zanedlouho vyrazí, tak jako před časem vyrazil Ghaňana jménem Pius, kterému se nějakým zázrakem povedlo nedat Paulovi ani pětník, přestože tady šest neděl žil. (K. a já – a většina ostatních nájemníků – musela zaplatit zálohu a měsíční nájem, než dostali klíč.) Nedovedli jsme si představit, že by Efulefu mohl řádně platit. Už jsme si vizualizovali, jak Paul háže Efulefovy světské statky do černých pytlů na odpadky a ty pak se spokojeným zafuněním umístí na chodník.
Ale nestalo se nic. Divné.
Všichni Efulefovi návštěvníci byli mladí muži jako on. Všichni se snažili vypadat jako smetáky a žádný evidentně neměl nic na práci a neměl ponětí o době denní. Zdálo se, že je jich nekonečná zásoba, a sotva K. zahnal jednoho, už pod oknem řvali tři další. Po celém baráku lítalo několik desítek rozjívenců zfetovaných bůhvíčím – a K. si začal dělat starosti o mou bezpečnost, když jsem sama doma. Dveře do pokoje byly chatrné, kdyby se někomu chtělo, na první pokus je vyrazí.
Jeden z nočních návštěvníků nám rozbil okno kamenem – kupodivu se roztříštila jen vnější tabulka dvojitého skla. Když jsme to řekli Paulovi, zachoval se jako správný bytný – tvářil se, že je to naše vina a budeme za to muset zaplatit. Začínal se chovat jako zvíře, které kdosi či cosi – snad Efulefu, snad propad cen nemovitostí, snad svět – zahání dál a dál do rohu, a ono čím dál víc ježí chlupy.
Pak jednou odpoledne do baráku vběhlo několik mladíků. Vydupali po schodech jak stádo slonů a zabarikádovali se v Efulefově pokoji. Kde – snad poprvé -- nastalo ticho.
Deset vteřin nato někdo zabušil na dveře. Bylo to docela jiné zabušení, než když se k nám přisírali Efulefovi kumpáni. Tohle bylo zabušení klidné, tiché, ale – důrazné. Vyzařovalo autoritu. Šla jsem otevřít.
Za dveřmi stáli uřícení policajti. Ukázalo se, že pronásledovali prchající překupníky drog (tedy, PC-speakem, podezřelé) od nechvalně známého nároží na hlavní ulici až sem.
Většině Efulefových kumpánů se podařilo utéct. Vylezli oknem ven a seskočili na zahrádku. Ale on sám se dvěma dalšími strávil noc ve vězení. Pak je pustili. Sice u nich našli mařenu, ale nechtěli si s nimi špinit ruce. Pokud vím, soud se nekonal.
Práskla jsem to Paulovi – jinak se o té epizodě neměl šanci dozvědět. Paul se zděsil – v jeho domě policajti?, rozlepil uši a konečně začal poslouchat, co jsme se mu snažili sdělit už měsíc. Osobně jsme se mohli zúčastnit Efulefova vystěhovávání. Nabírali jsme do pytlů Efulefovy světské statky, aby je Paul mohl "uschovat" (to jako majitel nemovitosti měl za povinnost, když nájemníka vyhodil). Paul nás požádal – tedy mě a K., jestli bychom nevyměnili zámky. Vyměnili jsme je. Potom jsme, já a K., vymalovali Efulefův pokoj a taky obývák. Paul doufal, že další vrstva nátěru zabezpečí nové a skvělé nájemníky. Opravili jsme vanu a sprchu, značně pošramocené Efulefovými přáteli. Na nejpodivnějších místech v koupelně – mimo jiné v sifonu umyvadla, které se ucpalo – jsme našli desítky použitých prezervativů. Říkali jsme si, jak je skvělé, že Efulefovi kumpáni praktikují bezpečný sex, když se osouložují navzájem. Anebo – byli snad někteří chlapíci, co se neutuchajícího mejdanu zúčastnili, ve skutečnosti děvčata, jen oháknutá stejně jako kluci? Neřešili jsme tu záhadu.
Po Efulefu a jeho kumpánech nebylo ani vidu, ani slechu. Mysleli jsme si, že je zažehnán. Pak přišel Paul. Držel se za hlavu a říkal, že fakt neví. Několikrát denně volá na sociálku, aby nahlásil, že nový nájemník už tady nebydlí, ale na čísle, které mu dali, to nikdo nebere. Do banky mu zrovna přišly prachy. Vypadá to, že sociálka našla ubytování jednomu "klientovi", odškrtla si, že už je o něj postaráno, zajistila pravidelný převod státních peněz na Paulovo konto, a začala se věnovat dalším "klientům".
Tak jsme se dozvěděli, co byl Efulefu zač. Vzápětí jsme zjistili, že sociální služby platí za pokoj víc, než by se Paul odvážil žádat po obyčejných nájemnících. Paul měl z Efulefu o polovinu vyšší příjem, než ze mě a K.
Zatímco Paul hledal nového nájemníka, který by se nastěhoval do zušlechtěné místnosti a platil mu za ni ještě jeden nájem, stala se podivná věc. Z prázdného pokoje po Efulefu se rozezněly divné zvuky, nesmírně podobné zvukům nepřetržitého mejdanu, z kterého jsme se stačili už skoro vzpamatovat. Bližší průzkum vyjevil, že na zahrádce stojí teleskopický žebřík a po tom se do okna Efulefova pokoje šplhají týpky. Úplně stejné týpky, co nám ještě před týdnem či dvěma ječely pod oknem. Efulefu strávil nějaký čas v bytech ostatních kumpánů, ale teď se zase vrátil. Netušil, že ho Paul vyrazil a nemá tu co dělat. Jistě ho překvapilo, že jeho klíč do předních dveří nepasuje a jeho věci se nacházejí v černých pytlích v rohu obývacího pokoje, ale nenechal se tím odradit. Vymyslel alternativní způsob, jak se dostat do domu, a mejdan běžel dál.
Když jsme to práskli Paulovi, chytil se za srdce a řekl, že je na tyhle trable příliš starý. Kde vzal ten žebřík? Ukradl ho? Ne, ne, ne, s tímhle on, Paul Arobaga, nehodlá nic mít.
Pak se Paul tak trochu zbláznil. Chodil všem slušným nájemníkům pravidelně nadávat a vyčítat jim, že dopustili, aby "tenhle člověk" kdy bydlel v jeho baráku. Z Efulefu měl hrůzu. Nahlas přemítal, jestli ho může vystěhovat z moci úřední (když za něj pořád dostává zaplaceno), anebo ho bude třeba odstranit násilím. Prohlásil, že se v domě rozmnožily myši, a rozsypal po kuchyni, koupelně, hale a obýváku asi tak pět kilo jedu na krysy. Jediný, kdo do něj nešlapal, byl – Efulefu a jeho kumpáni. Neměli to zapotřebí. Používali alternativní vchod..
Jak to dopadlo, to už se nedozvíme. Kromě Efulefu a Blbce (který si tu pořád ještě platil špeluňku, ale už dlouho bydlel u přítelkyně) jsme se z Paulova domu všichni odstěhovali.
