Tak nás zaplavili uprchlíci. Navíc promíchaní s ekonomickými migranty – a pokud se dá věřit médiím a komentářům na sociálních sítích, situace začíná být nezvládnutelná.
Já si tedy myslím, že se zvládnout dá, jen Evropa musí vymyslet, jak na to. Problém nerovného mače bývalá východní Evropa versus mraky uprchlíků zjevně spočívá v tom, že pašeráci lidí se vypracovali v opravdové profíky, zatímco země bývalého východního bloku – ty země, odkud se ještě donedávna prchalo – jsou z hlediska imigrace a poskytování azylů totální amatéři. Zdá se dokonce, že jsme v posledním čtvrtstoletí docela zapomněli, že existuje něco jako "uprchlík", "azylant", "emigrace" či "hostitelský stát". A přitom ještě přednedávnem spousta Čechů žila v zahraničí jako azylanti, z politických důvodů.
Já jsem teda nezapomněla. Zrovna tuhle jsem si při pohledu na potápějící se loď s uprchlíky (nebo ekonomickými migranty, to se takhle na dálku sotva pozná) uvědomila, že jsem vlastně taky uprchlík. V roce 1985 jsem přes proslulý uprchlický lágr Traiskirchen poblíž Vídně prchla do Ameriky. Tam jsem se v roce 1986 stala pravým politickým uprchlíkem s uprchlickým statutem, zelenou kartou a nárokem pobírat osmnáct měsíců podporu (toho posledního jsem nevyužila).
Když železná opona padla, ještě jsem se nějaký čásek osmělovala, pak se vrátila a stala se zas řadovým občanem Česka.
A dalších skoro deset let nato jsem podlehla nátlaku přítele K. a odjela žít do Anglie. Tady už nejsem uprchlík, ale pouze migrant – jestli ekonomický, to nevím, v Anglii si nevydělám tolik co v Česku a ani by mě nenapadlo pobírat dávky – ale migrant, už je to tak. Dvakrát v životě jsem opustila (či, jak tomu mnozí říkají, "zradila") vlast a na vlastní kůži měla šanci ozkoušet oba statuty: uprchlický i migrantský. Pravda, jen jako běloška a Evropanka. I tak si díky svým dobrodružstvím (oproti těm, co dnes někteří zažívají, velmi bezpečným a příjemným) dovedu dost dobře představit, jaké to asi je, být dneska v Evropě nevítaným ne-Evropanem. Nedovedu to popsat jednou větou. Vlastně ani několika větami. Je to celý komplex věcí, které mám v sobě už třicet let a který snad teprve teď pomalu rozplétám. A tak jsem se rozhodla, že si na to rozplétání konečně udělám čas. Zkusím to vzít pěkně popořádku a podělit se s věrnými čtenáři o pár vzpomínek a postřehů. Třeba pro některé z vás budou zajímavé.
