Normalita jako posedlost

Normální, co je vlastně normální? Možná teď odpovídáte, že nic není normální stejně jako nenormální. Pomineme-li otázku sexuálních a násilnických deviantů, kterým jejich jednání spočívající v ubližování jiným lidem, přijde normální, máte ve své podstatě pravdu. Normalita je těžko definovatelný, řekla bych i zbytečný pojem.

V životě, kdy se začleňujeme do sociálního života, ovšem musíme v některých situacích a v jednání s některými lidmi upustit od svých výstředností, aby jsme byli vnímáni jako "normální". Pokud například na důležité pracovní jednání zahalujete potetované ruce, pak je to vcelku běžné jednání, kdy chcete, aby se vaši kolegové a nadřízení soustředili na váš um a neposuzovali vaši osobu podle vnějšího obalu. Ač je to samozřejmě především problémem společenské netolerantnosti. Ovšem až opustíte budovu, s dobrým pocitem skvěle odvedené práce, nevystavená předsudkům, budete to zase vy. Je zkrátka nutné občas se přizpůsobit konvencím, pokud tím neměníte svoji osobnost a postoje.

Stejně tak je ale mezi námi stále více lidí, kteří mají téměř obsedantní touhu po tom, patřit do určité skupiny lidí a stydí se vyčnívat z davu, protože by mohli být masou odsouzeni. To je pro osobu, která prahne po tom být všemi obletována a všeobecně oblíbenou, ta nejhorší možná situace.  Takový jedinec má strach ze samoty, mohl projít například šikanou a ulačováním v mládí a teď chce být ten, kdo má kolem sebe davy přátel, což naznačuje společnosti, že je oblíbený a úspěšný. Pro některé je normalita posedlostí, nechtějí se lišit, protože by to mohlo znamenat kritiku a zavržení určitou skupinou lidí.

Skvěle byla tato posedlost vylíčená očima hlavního hrdiny knihy Konformista. Touha žít jako většina lidí dovedla mladého muže v době okupace do manželství bez lásky, posluhováním italskému fašistickému hnutí a vraždám.

Jistě tato skutečnost je pro běžný život poněkud nadsazená. Běžně se konformita projevuje přetvářkou, nesdílení svých názorů, příjímání názorů a vzorců chování masy. Obzvláště poslední z výčtu může být největší zkázou, ne jen pro toho daného konformistu, ale pro společnost jako takovou. Strach odlišovat se od davu, jak už bylo řečeno, brání svobodnému projevu jedince. V dobách politicky a sociálně neklidných se ovšem tento problém zdá být závažnější, než kdy jindy. Tiché mlčení je největší vodou na mlýn podvodníkům, extremistům a dalším zhoubným živlům.

Můžete navrhnout že situace se zlepšila. Nepřipadá vám ale, že je pořád víc těch, kteří zlo páchají, než těch kdo by měli co říci, ale ze všeobecného strachu, neřeknou?