Poplyšákoví prezidenti?

V tomto kratičkém zamyšlení se pokusím shrnout své postoje k Havlovi, Klausovi a Zemanovi a očekávejte katastrofický scénář do budoucna:

1. Havla jsem měl rád pro jeho hry, se kterými jsem se na střední škole seznámil koncem osmdesátých let (čerstvě napsaná Asanace vydaná tuším samizdatovým Revolver Revue a následně Zahradní slavnost, Vyrozumění, Antikódy a dvě eseje, které mi na oplátku za Asanaci půjčila naše hodná češtinářka) a vážil jsem si ho pro aktivní účast v disentu, která mu znemožnila dělat to, co by rád, ale přesto do toho šel. Jistě, měl své mouchy, ale ty měli všichni před ním, budou je mít všichni po něm; mouchy má každý člověk. Problém vidím v tom, že se z much stávají masařky a další, ještě odpudihodnější zviřátka:
2. Když byl Klaus prvně zvolený, neměl jsem z toho sice žádnou radost, nicméně útěchou mi bylo, že to nebyl Zeman.
3. Inu i toho jsme se dočkali. Snad by byl snesitelnější za mladších let, kdy býval i vtipný, leč tohle už považuji za mezinárodní ostudu, vůči níž je i Klausova propiska slabým odvarem. Ještě by mohl dát Babišovi amnestii, jak nám ve svých předvolebních propagačních materiálech vyhrožovala TOPka; asi bych se zas tak moc nedivil.
4. Dlouho jsem si říkal, že nic horšího než Zeman nás už ani potkat nemůže. Když jsem se dneska dočetl, že by se o post prezidenta ucházel Okamura…
5. Pokud by i k tomu došlo, kam až to bude eskalovat? Když jsem se v 80. letech naučil poslouchat muziku, kterou mám rád dodnes (artrock, jazzrock, jazz, baroko, pozdní romantismus, dodekafonie, Hábova čtvrttónová hudba…), říkal jsem si, může-li přijít ještě něco horšího, než bylo disco osmdesátek. Inu přišlo to – techno, rap, house… Jak vidno, s prezidenty je tomu podobně.

Doufám, že včas umřu.