Zákazník je spratek, kterého je třeba vychovat. Díl druhý.

Včera jsem zveřejnil článek, který se kriticky vymezil k jednomu pražskému hotelu. Samotný článek jsem psal v trochu naštvané náladě, byl krátký a úderný a po jeho napsání pro mě celá záležitost skončila, neboť jsem si ulevil od hněvu a o to mi šlo. Poté se však v diskusi k mému překvapení rozvířila debata, která byla a je zajímavější, než celý článek (a je též mnohem delší než článek samotný). Do debaty jsem nijak nezasahoval, protože se mi mimo jiné i líbilo, jakým směrem se vyvíjí a byl jsem rád, že ji neusměrňuji svými poznámkami. Všem aktérům debaty děkuji. Na každém názoru je kus pravdy. A teď k věci:

Kdysi zlínský  podnikatel Tomáš Baťa přišel k jednomu dělníkovi a ptal se, proč dělá práci, kterou má svěřenou ručně, když by mohl použít stroj, který se vedle nabízel. On mu odpověděl:K tomu, aby jsem použil stroj je třeba nařízení od vedoucího, já to nemám v kompetenci. Jsem dělník který poctivě dělá co má. Slavný podnikatel ho ihned vyhodil a všem dělníkům sdělil, že každý i ten nejposlednější dělník je zároveň i vedoucí a musí ke své práci přistustupovat inovativně. Zajímavý i když trochu drsný přístup... Baťa byl podnikatel světového formátu, nevlastnil jen nějaký hotel....

Je to asi půl roku, či víc, četl jsem o jiném podnikateli, tentokrát brněnském Radimovi Jančurovi, který v článku v Mladé Frontě Dnes kritizoval různé zákaznické linky, kdy zákazníka ani nepustí ke slovu a on má pocit, že je hříčkou nějakých zákaznických oddělení.... a hrdě zdůraznil, že když je nějaká kritika, každý v jeho společnosti může a dokonce je li to  přání zákazníka, MUSÍ zákazníka spojit přímo s ním! Jen tak se může firma vyvíjet a jít dál, protože kritika je podnětná... Jančura provozuje autobusovou a železniční dopravu po Evropě, nikoli jakýsi hotel v Praze... Má stovky zaměstnanců a tisíce klientů denně....

Vše je o tom, co akceptujeme... Pokud máme zájem být na úrovni socialistického realizmu, proč ne. Nebo můžeme mít oprávněná očekávání, jak má správně fungovat moderní společnost pohybující se v tržním hospodářství...

Celý telefonní hovor s paní recepční totiž mohl vypadat i třeba takto: Já: dobrý den, mám zájem si rezervovat pokoj na 12.9.2013. Ona: Dobrý den, ráda bych Vám vyšla vstříc, ale rezervační oddělení funguje pouze do pěti. Zkuste si prosím zavolat zítra od deváté ráno. Nebo se rezervujte přes internet. Já: Přes internet se rezervovat nechci, protože požadujete všechny údaje z platební karty a já těmto postupům nedůvěřuji. Potřebuji ubytování zamluvit hned, kvůli letadlu. Můžete mi dát k telefonu vedoucího? Ona: Omlouvám se Vám, ale telefonní čísla neposkytujeme. Zapíši si na Vás kontakt a on Vám zavolá. Já: Dobře děkuji. Naschledanou. Ona: naschledanou, pěkný den.

Není ten rozhovor přeci jenom slušnější? Taktéž jsem nedocílil svého, ale měl jsem pocit, že jednám s Člověkem a ne nějakou husou, kterou ruším od televizního seriálu.

To, že vše jde, když se chce, dokazují například Rusové (tento příklad už je pouze nadsázka nakonec): Nějaký pán a toto je pravda, sháněl pokoj v Moskvě. Ve všech hotelech bylo obsazeno. Přitočil se k němu pikolík a říká: pokud pán opravdu chce bydlet, ať chvíli počká.... Přišla pokojská, dala mu klíče od pokoje za poloviční cenu a říká: No oni tady v tomto pokoji sice bydlí Angličané, ale šli kalit a vrátí se v šest ráno, takže když do pěti třiceti vypadnete vše bude ok. Já Vás vzbudím.... To je jen úsměvná perlička na závěr... Díky za všechny diskuse k minulému článku. Na každém šprochu pravdy trochu. Jenom toho pána, co říkal:" že jsem ze Štatlu, proto ty bláboly" ujišťuji, že Prahu považuji za nejkrásnější město na světě.