Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem projížděl v autě brněnskou dopravní zácpou a cestu jsem si krátil posloucháním rádia, kde zrovna běžel pořad Radioburza. Je to pořad, kde volají běžní posluchači a buď nabízejí nebo poptávají nějaké zboží či služby. Relace se vysílá v dopoledních hodinách a volat může každý, takže lze usoudit, že volající budou zastupovat průměrný vzorek naší české populace. Podle univerzálního hesla: Řekni mě co čteš a já ti řeknu kdo jsi, může taky platit, řekni mě co prodáváš a já ti řeknu kdo jsi, tak jsem si udělal naprosto bizardní obrázek o nás, českých lidech. Ano, vypijeme nejvíc piva, mladí kouří trávu nejvíc v Evropě, povětšinou jsme bez příslušenství k nějaké církvi či bez tradiční víry (což je v porovnání s Evropou taky exotika), ale jsem si trošku jistý, že máme i vlastnost, kterou se mi nechce nějak definovat, abych se nepouštěl na tenký led. Pokusím se ji nastínit tím, co jsem slyšel v oné radioburze.
Nějaký pán nabízel na prodej zachovalé hliníkové poličky z jakéhosi starého typu lednice calex. Jiný člověk se pokoušel prodat jakési čisté málo používané plechovky, vhodné zejména pro namíchání barvy a podobné účely. Celkem zvláštně na mě zapůsobila i paní, která prodávala ložní povlečení a plachty, dle jejích slov zachovalé, málo používané, bílé s modrým pruhem. Hned jsem si představil vyřazené nemocniční prádlo, bílé s modrým pruhem a nápisem MUNZ. Pravda, to by však nekorespondovalo s výrokem "málo používané". Zaujat nabídkami volajících jsem bez nervozity setrvával v dopravní zácpě do doby, kdy jsem naprosto ohromen vyslechl zcela královskou nabídku jedné paní, která kromě spousty dalších titěrných a obskurních věcí pronesla onu památnou větu, kvůli které píši tento blog, cituji: ... a dále bych prodala záchodové prkýnko, málo použané, jako nové... . Jako nové, řekl jsem si. Rád bych se s tou paní setkal a poznal ji. Možná by mě lákalo s ní i vyjednávat o ceně, a nakonec prkýnko nekoupit. A nebo ho naopak koupit a ukazovat návštěvám, že jsem ho sehnal přes inzerát v hlavním vysílacím čase Českého rozhlasu. Něco jako takovou zvláštní trofej.
Ale zpět k věci. Když sesumíruju všechny ty nabízené komodity, říkám si, co to o těch lidech vypovídá? Jsou v nouzi? Přebují zoufale peníze? Nebo prodávají věci, ke kterým mají osobitý vztah a nechtějí je jen tak vyhodit a přáli by si, aby skončily v dobrých rukou? V tomto případě spíš pod dobrým zadkem? A nebo je to jakási švejkovina, hytračení aby nemuseli při vyklízení domu volat kontejner a ještě se při tom mohli i pobavit? Hned mi v mysli vyskočí dobrý voják Švejk, jak se vzteká, že ho vyhodili těsně před polednem z blázince a přitom on tam chce ještě zůstat na oběd.
Jak to ti prodejechtiví lidé tedy skutečně myslí? Není to třeba nakonec opravdu tak, že..... ale ne! Tomu nevěřím! Takoví my Češi,Moravané a Slezané přeci nejsme!
