Divokým dolem k alpským pastvinám (cesta 3.)

Pro ty, kteří si chtějí dát do těla, mám v rukávu tuto nádhernou tůru. Uvidíte vodopády, vyhlídky, projdete územím překrásných horských luk, zhubnete (cesta je trochu náročnější) a načerpáte psychickou energii minimálně na další týden dopředu. Ale protože velká část cesty vede po hlavním jesenickém hřebeni, bylo by dobré si dopředu zjistit počasí. Mohlo by se totiž stát, že kvůli mlze se připravíte o nádherné výhledy....

Dříve, než se dostanu k popisu samotné trasy, rád bych se zmínil o něčem, co mě nejvíce zujalo- horské, hřebenové louky. Horní hranice lesa se v Jeseníkách obvykle pohybuje někde okolo 1300 metrů nad mořem (dle lokalizace). Tento jev je poněkud zvláštní v kontextu, když si uvědomíme, že například v Italských Alpách je přirozená horní hranice, kde už přestávají růst stromy až ve výšce okolo 2300m.n.m. a více. Z toho je celkem jasně patrné, že Jeseníky mají mnohem drsnější podnebí, než například Italské Alpy (je tu rozdíl okolo 1000 výškových metrů !!! ). Dříve v historii, byl záměr využívat Jesenické holiny podobně, jak v Alpách k takzvanému alpskému pastevectví. Tento Bohulibý záměr však v Jeseníkách ztrozkotal, právě na drsných klimatických podmínkách a na půdě která je chudá na živiny. Konci pastvy napomohl taktéž dovoz levné novozélandské vlny a rostoucí význam lesního hospodářství, kterému pastva překážela. Největší rozsah pastvy realizovalo například po první světové válce Desensko - Pradědské německé pastevní družstvo (později vzniklo i České družstvo), které si pronajímalo od barona Františka Kleina z Vízmberku (dnešní Loučná) pozemky v území od jihozápadního úbočí Pradědu až po stráně Vysoké Hole. Zvířata se dopravovala na pradědskou pastvinu nejprve drahou a pak přes Vernířovice nebo přes Švýcárnu, staralo se o ně celkem cca dest pastýřů jen se svými psy, bez použití ohrad. Stáj s obydlím pro pastevce byla vystavěna nedaleko dnešní turistické chaty Barborka. Cena služby za kus a období činila 200 tehdejších korun. Pastevectví tohoto družstva bylo ukončeno v roce 1943, kvůli vojenským záměrům. Jak těžké to pastevci a jimi ošetřovaný dobytek měli.... Již koncem srpna přicházely dlouhotrvající mlhy, ranní mrazíky a sněhové přeháňky a co teprve sestup z pastvin po zasněžených cestách... Zranění a úhyny dobytku byly běžné..... V dnešní době vzniká unikátní projekt, kterým by mělo dojít k obnovení pastvy v okolí Švýcárny (1300m.n.m.) za pomoci Vernířovského farmáře pana Václava Merty a jeho odolného skotu plemena Highland Cattle. Zajímavé! Jak se projekt vyvíjí, budu sledovat, abych se  s Vámi o informace podělil. Vydrží odolný skot řádění jesenických živlů? Uvidíme.... Takže tak je to s horskými loukami na hřebenech nejvyšších moravských hor! "Tato země není pro slabé"... mohl bych parafrázovat název známého filmu, protože ani alpští pastevci nedokázali vzdorovat zdejším klimaticko geologickým podmínkám. No a nyní, na Vás mávám: pojďme, pojďme, abychom teda viděli, jak to nahoře opravdu vypadá...... a nejen nahoře je na co koukat! Zavázat boty, tatranku s bundou do batohu a jde se!

Vycházíme, jak jinak, od křižovatky v Koutech nad Desnou (Kouty nad Desnou, most), značka modrá. Cesta je náročná nejen pro turistu, ale i pro dobytek, který zde vodili na hřebeny přes Františkovu myslivnu. Po cestě odskočíme na prohlídku vodopádu na Borovém potoce a pak dále stoupáme k zázraku který se často přirovnává k sedmému divu světa. Jedná se o dolní nádrž vodní přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, kde pod dohledem kamer z firmy ČEZ můžete sledovat třpytící se hladinu živlu, který když se zkrotí, slouží k výrobě energie, díky sofistikovanému systému zabudovanému uvnitř vysoké hory v tomto krásném území. Horní nádrž elektrárny stojí za to ponechat pro samostatný výlet, jaké překvápko to je! My se tentokrát vydáme nahoru jinou cestou: romantickým divokým dolem. Popisovat peřeje, kaskády a vodopády potoku, který divoce padá úzkou soutěskou aby pak dole v údolí vlil své vody do Divoké Desné, nemá cenu, to se totiž musí vidět. Krása, krása a ještě jednou krása. Všechny ty balvany a les - prales vytváří nádhernou atmosféru. Po prudkém stoupání nad hranici lesa vyjdeme na překvapivě kultivovanou asfaltovou autostrádu, která ukončí romantický dojem z pralesa a dá Vám poznat, že civilizace má všechno pod palcem. Masy turistů proudících z Ovčárny na Praděd a zpět, Vás vytrhnou ze snění: toto už není romantika, ale Balaton ( hlavně o prázdninách). My však pokračujeme tentokrát po červené dál, přes Ovčárnu na Vysokou Holi. To už jsme na bývalých alpských pastvinách... Tak si to představte, jak okolo Petrových Kamenů se pasou ty stáda... No jo, vypadá to krásně, zvláště když svítí sluníčko... Hřebenové louky se vlní ve větru a místy roste kosodřevina. Za zády se tyčí vysílač Pradědu, jako jesenický maják. My pokračujeme stále po červené dál po hřebeni a protože se nacházíme ve výšce nad 1400 metrů nad mořem, sluníčko tu má pořádnou sílu a kdo se nenamaže, ten se zpálí. Přes Velký Máj se blížíme k rozcestníku "Nad malým kotlem" kde přejdeme na zelenou značku a zahájíme sestup. Tudy se dříve hnaly stáda, právě přes Františkovu myslivnu, tak jak ji hlásí rozcestník....Cesta klesá až k začátku divokého dolu, kde jsme zahajovali prudký výstup a tam se napojuje na modrou značku vedoucí okolo dolní nádrže zpět do Koutů. No na jeden den - cesta jak pro vola, chtělo by se říct. Pořádná tůra pro sportovně založeného turistu. Ale stojí za to.

Tak idylicky vypadala pastva na jesenických hřebenech.

Pohled na bývalé pastviny nyní.

Horský vzduch a pohyb... nejlepší lék!