Poslední dobou čítávám názory, jak jsou lékaři zbyteční, že do nás akorát sypou chemii. Že naše nemoci mají duševní příčinu a jak se lze vyléčit na základě tohoto poznání sám. Nezpochybňuji úplně, ale někdy k lékaři prostě musíte.
Někdy při tom vznikají situace humorné i vážné.
Musíte, například, když vám dá příkaz zaměstnavatel, navštívit závodního lékaře. Jsou na to předpisy a postihy. Zajistit si výpis ze zdravotní karty od obvodního lékaře. Kdy jsem tam byla naposledy? Dávno. Vlezu tam a budu okamžitě odchycena. Nedá se nic dělat, musím. Výpis zajištěn, pozvánka na další vyšetření okamžitě předána.
Naklusala jsem do určeného zdravotního zařízení (máme ve firmě zajištěno nové) a čekala jsem. Zařadila jsem se do fronty čekajících na konec, když otevřeli recepci.
„Je tu někdo z firmy…?“ , zazněl první dotaz? Rázem mě to posunulo na první místo a když jsem předbíhala ostatní, dříve příchozí, cítila jsem nože z pohledů zapíchané do zad. Po zaevidování, jsem byla nasměrována do dveří, kde mám zazvonit.
Pan doktor nebyl spokojen s mým výpisem. No, je starý, vím. I začala palba otázek … práce ve výškách (musím někdy na lešení), … a skončili jsme u velikosti mého bytu. Stávala jsem se menší a menší. Shodit svršek. Já vím, že mám blokádu u lopatky, bolí to, mám tam něco vyskočeného.
„Lehněte si na lehátko!“ zazněl povel, jak výstřel. „Nezhubla jste v poslední době?“, zazněla otázka. Co mám odpovědět? „22 kilo“, špitla jsem. Pan doktor vytřeštil oči a zeptal se, proč? Ze zdravotních důvodů, protože jsem nemohla vyfunět do kopce. Ano, jakože jsem chtěla! Po chvilce mlčení jsem byla nakonec pochválena a odeslána na EKG.
Blokádu u lopatky, která mě v posledních dnech začala zase zlobit, jsem si jen šetřila na další návštěvu u neurologa o dva dny později. Dotyčného jsem za poslední, zhruba měsíc, navštívila potřetí. Šaman, kouzelník, machr. Neurolog, který se nebojí na pacienta sáhnout. Jedno, jak ho nazvat. Není tak daleko, má dobrou pověst a hlavně bere bez objednání, protože jinde je to na 3 měsíce. Akorát si to člověk musí vysedět.
Před pěti lety jsem něco takového, absolvovala u paní doktorky, která též nemá problém na pacoše sáhnout. Lezly mi při tom oči z důlků a hlava šla kolem, ale byl to balzám pro páteř. Jenže to je o tom objednání a možnosti vůbec se dostat mezi její klientelu.
Když jsem u pana doktora byla poprvé, byla jsem tam velmi brzo a už jsem byla třetí v řadě. Po pravdě, většinu pacientů tvoří dámy. Muži byli na začátku. Byla jsem už na řadě, vběhl tam pán, rozhlédl se a řekl: „ No ku.va“. Bylo tam možná 20-25 čekatelů. Otočil se a chtěl odejít, ale nedalo mu to a zeptal se: „Je tu neurologie?“ Po kladné odpovědi se úlevně usmál a řekl: „Já myslel, že jsem vlezl na gyndu“.
Pan doktor mi na 3 pokusy srovnal a zacvaknul všechno kam patří. Naštěstí rtg nepotvrdil nic horšího. Jen stáří. A pak nastalo martyrium rehabilitací, každodenního cvičení doma. Nedávno se mě někdo ptal, proč mé problémy trvají tak dlouho? Protože jsem si je dlouho vytvářela, bude náprava trvat také dlouho. Protože podle moudrých znalců života mají nemoci duševní příčinu, že nám tím tělo signalizuje, že něco děláme špatně. Nemoc má zastavit, abychom si uvědomili.
Už jsem dost stará na to, abych sama sobě něco nalhávala, čím co vzniklo. Taky vím, kdy to začalo. 1997? Několikerá rekonstrukce domu. Neváhala jsem vzít do ruky zednické kladívko, krumpáč, sbíječku, přibyla finanční zodpovědnost za úvěry. A začalo bolet v zádech. Bedra, ramena, krční páteř? Mít od všeho pokoj, vina? Rodiče byli už starší, bydleli jsme ve staveništi, zima na krku, v začátku nefungovalo topení. Pak za 11 let nemoc a smrt rodičů, prodej domu, stěhování do cizího prostředí, do bytu, vytržení z kořenů. Permanentní stres, zodpovědnost, tíha minulosti, tíha života? Sedavé zaměstnání, dříve i 10-12 hodin v práci, o víkendech doma, znovu zodpovědnost. Tady je vše nabíledni, kde duše dělá chybu. Ale jsou na tom lidé hůř.
Jak se takový stav léčí, když nemůžete vysadit než vše dokončíte? Mávnout rukou plnou složenek, že se to nějak vyřeší? Vždycky se vše nějak vyřešilo. Panákem slivovice? Tak tím se léčí ledasco. A důsledek nepečování o sebe sama. Důvody fyziologické, nic jiného. Povolené břišní svalstvo, tím pádem odchází a bolí i svalstvo zad a nabalovaly se další související problémy. Svaly tuhly, zkracovaly se. Je to jako u lidí. Někdo je tažný a někdo chovný. A svaly se chovají stejně. Některé musí pracovat za jiné, které jsou jaksi mimo provoz. A pak nastanou drobné úrazové stavy, při venčení psů. Tu „vytažená“ ruka, natažený sval, a na závěr skoro přeškubnutí vejpůl. Je symbolické, že psi v útulku, kteří mi pomohli se s těmi duševními příčinami vyrovnat, mě zastavili definitivně. V momentě, kdy už téměř žádné duševní destrukční stavy nemusíte mít, zkolabuje opěrný systém.
Dělej se sebou něco, zastav se a dej tu svoji skořápku do pořádku! A zde už přemlouvání duše nepomůže. Proto tvrdím a stojím si za tím, že se bez takových lékařů, jako je pan doktor, který mě „opravil“, neobejdeme. A následně bez dobrých fyzioterapeutů, kteří nám pomáhají dávat se do pořádku. A mají právo nás, lenivce, vyplísnit, že málo spolupracujeme. I když je to náš problém, je to pohrdání jejich prací, jejich vzděláním. Před takovými já se skloním. Dnes už si dovedu vyhodnotit kdo a co je pro mě důležité.
A jakožto rekonvalescent jsem v rámci postupného zatěžování a uvádění do původního stavu vyrazila dnes na obhlídku lázní. Ať vím, do čeho jdu. Ale o tom zase příště.
