… mi blesklo hlavou, když jsem se škrábala i s kolem ze škarpy. Ocitla jsem se tam po kolizní situaci na komunikaci.
To máte někdy den blbec, kdy se nic nedaří, co uděláte, je špatně, k tomu stále někdo vyrušuje. Navíc vidina pracovního víkendu , přestože je „paťulinek“, vám na náladě nepřidá.
Tak jsem uvažovala, co podniknout odpoledne, abych se trochu odreagovala a využila možná jednoho z posledních krásných dní babího léta. První mě napadlo – půjdu venčit do útulku. A pak jsem si řekla: „Ne, je krásný den, budu sobecká, u psů jsem byla včera, užiju si na kole. Kolik takových dní ještě bude?“
Vyrazila jsem na známou trasu, směrem k mému oblíbenému hradu Hukvaldy. Navnaděna jízdou z předchozího dne do práce, kdy se mi za přispění mé spolucyklojezdkyně, která jela mimořádně se mnou, podařil dosavadní „traťový“ rekord, jsem si už od startu přišlápla. „Jsem celkem ve formě, vylepším si čas na známém okruhu“.
Úvod trasy ale provází nepříjemné stoupání od rybníka do zatáčky k lesu po poměrně úzké cestě okresního charakteru. Slyšela jsem v dáli za sebou túrování motoru osobního auta, to je v pohodě, však mě předjede. Jenže shora z lesíku se vynořil rozumnou rychlostí bílý skříňový vůz (omlouvám se, označuji je všechny po staru - Avia).
Dokážu tu situaci bleskově vyhodnotit jako řidič: „Tak tady se všichni tři nevejdeme!“ Rychle jsem sesedla z kola a namáčkla se na krajnici, co to šlo. Auto zespod začalo zběsile brzdit, až se mu od pneu kouřilo a ustřeloval mu zadek. „Avia“ se dostala na moji úroveň a ten blázen pořád ještě vysokou rychlostí, prosvištěl o chlup mezi námi. Ztratila jsem rovnováhu a skácela se do příkopu – tedy přesněji do bujného porostu kopřiv. Kdyby mě trefil… ani nemyslet!
Nedá se říct, že bláznivý řidič nemohl vidět mě nebo snad nákladní vůz. Prostě jel na dané podmínky hodně nepřiměřeně. Na jednu stranu se možná nedivím, pokud to zná, touto trasou někdy nepotkáte 5-10 minut auto. Nebo snad čekal, že jedu 70-90km za hodinu a stihnu minout protijedoucí vozidlo dřív, než mě dojede? Do toho kopce nedám víc než 10km/hod! A najednou taková skrumáž!
Vyškrábala jsem se z kopřiv a k mému úžasu, „Avia“, která zastavila pod kopcem, couvala nahoru. Mávala jsem řidiči, že jsem OK, ale vrátil se na moji úroveň, aby zjistil, že mi opravdu nic není, přestože to nebyla jeho vina. Mladý, s delšími vlnitými vlasy. Říkal, že už ho viděl, že vpálí do něho, protože asi by měl, ten blázen, problém se v té rychlosti vedle něho vejít, i kdybych tam nezavazela. Nepředpokládám, že by došlo k tomu, že by si tento článeček ohleduplný řidič náhodně přečetl, ale kdyby náhodou – dík, pane! Za zájem!
Nebouchla jsem se do hlavy, nepotřebuju tento úkon cítit fyzicky, abych si uvědomila, že to bylo možná nějaké upozornění (jak by zcela jistě konstatovaly „čarodějnice“ v mém okolí).
Honit se, podat výkon! Jak typické pro dnešní dobu! Ne, zastavit se a vrátit se pokorně ke klidnému prožitku z jízdy. K prožitku toho, že člověk něco pěkného zažije a nemusí u toho trhat rekordy, nemusí se stresovat, jestli něco někde stihne, nebo že „musí“ najet určité kilometry. Vrátit se k tomu, jaká byla moje celá letošní cyklosezóna. Bídných 1600 kilometrů, ale daleko lépe prožitých, než v předchozích sezónách, kdy jsem měla najeto více. Lepší, protože okořeněná několika výlety v dobré společnosti.
Takže, možná mi lázeň v kopřivách a blátě pomohla. Nakonec, chtěla jsem si užít slunného dne s krátkými rukávy, na holé nohy. Mamka vždycky říkala, když jsem se, jako dítě, opálila kopřivou: „To ti vyžene tu zlou!“ Asi by lázeň v kopřivách prospěla občas každému.
Pro příště si budu pamatovat! Než spěchat, honit se sobecky za vlastním výkonem, navleču bandáže na kolena, vezmu pytlík piškotů a půjdu venčit do útulku. Budeme raději trhat rekordy ve sprintu s chlupatými kámoši.
