Co je víc než jiskření v dětských očích? První úsměv, první krůčky, objevy a poznávání světa kolem, poprvé otlučená kolínka a bezpečná náruč mámy.
Všechno se změní, mateřská láska, která dokáže hory přenášet, nic už není stejné, mnohé problémy se změní na nepodstatné a vše se podřizuje tomu malému človíčkovi. Ten svět objevujete společně, učíte ho to, co znáte, vštěpujete mu zásady, které považujete za správné a chráníte jej před vším zlým. Není nic důležitějšího, než zář dětských očí a dětský úsměv.
Tedy mělo by to tak ideálně být. A ve skrytu duše doufáte, že to, co do něho vložíte, se vám někdy vrátí. Tím, že se o vás ve stáří postará, tím, že aspoň někdy řekne – dík mami, za všechno.
Ale veškerá mateřská láska může vyjít vniveč. Cesty osudů jsou klikaté a i když se snažíte dítko chránit, dát mu, co potřebuje a žádá, výsledný efekt neodpovídá vaší snaze. Působením vnějších vlivů, různých lákadel života, které jsou mnohdy silnější než vaše dobrá vůle, se může stát, že výsledek je opačný. Znám případy, kdy se matka odrostlého, vlastně již dospělého dítěte, ptá: „Kde jsem udělala chybu?“.
Viděla jsem i dva různé způsoby rozuzlení této situace. Ten horší – dáma za 3 měsíce zestárla o 10 let. Doslova a do písmene. Snahou zachránit, co se dá, snahou stále chránit své dospělé dítě, které o to ale evidentně nestálo. Ten lepší – dáma našla v sobě sílu a řekla nezdárnému potomkovi: „Dost!“. Výsledek? Za nějaký čas přišel a řekl: „Dík mami, žes to udělala“.
A pak si vyberte! Jsou ovšem lidé, kteří nemají to štěstí vychovávat potomka, někde to nejde, někdo nemusí, nemá tu potřebu a někdo ani nechce brát na sebe zodpovědnost za nový život. Ať je to jakkoliv, někdo si najde náhradu. Pořídí si mládě, tvorečka ze zvířecí říše. A vidí stejnou zář v očičkách, kdy tvoreček dává najevo svou náklonnost, radost. I zde musíte vyvinout jisté úsilí ve výchově, vysvětlit, co je povoleno, co se nesmí, naučit ho jistým způsobům a zásadám, ukázat mu svět. Protože vy suplujete jeho matku, které byl záhy odebrán.
Někdo si teď řekne, že to je poněkud překvapivý obrat od úvodního tématu, někdo si poklepe na čelo, jak něco takového mohu vůbec srovnávat. Co tyto dva světy spojuje? Pokusím se odpovědět.
Dostala jsem příležitost nahlédnout do zákulisí dobrovolnické skupiny, které není lhostejný osud odložených zvířat, tedy v tomto případě, ve velké většině, psů. Smekám před těmito lidmi, kteří věnují svůj čas, nezměrné úsilí na zajištění nových domovů pro štěňátka i odrostlé psy. Mnohdy je to tak, že mezi vlastními dětmi a vlastními psy, či kočkami, pobíhají další, které si dobrovolníci berou do tak zvané dočasné péče, než se podaří najít nového majitele. Občas vidím na fotkách, které dotyční zveřejňují, společnou zář těch očí, dětských i zvířecích. A není podstatné, jestli je to štěňátko nebo starý pejsek, který je vděčný, že se na zbytek života dostane z neutěšených podmínek, ve kterých přebýval, do tepla a mezi spřízněné duše, které se o něho postarají.
Někdy vidíte na směsici fotek, tu štěňátka, tu narozená miminka, v komentářích se vyskytují stejné výrazy pro všechny bez rozdílu. Jaký mají k tomu vztah tito lidé s širokou duší dokládá konstatování jedné dámy, která by příchod vnuka i přivítala. Zatím dostává na hlídání chlupatého čtyřnohého „vnuka“. Ale až k tomu jednou dojde, vidím ji jako indiánskou babičku – dítě na břiše nebo na zádech a v ruce vodítko se psem.
Co spojuje všechna mláďátka? Bezmezně vám věří. Paradoxní je, že pejskům to většinou vydrží. U těch dětí to tak jisté není, v momentě, kdy začnou brát vlastní rozum, dokážou si udělat názor na svět, jsou pod vlivem jiných a mohou si jít po svojí životní cestě, která je odlišná od vašich představ. Zklamání na obou stranách? Možná tomu dříve něco chybělo, možná chtělo někdy projevit víc otevřenosti, upřímnosti, lásky. Mám za to, že vyhýbavá diplomacie, kdy nedokážete nebo nechcete nazývat věci pravým jménem, do rodinných vztahů nepatří. Za všech okolností byste měli vědět, na čem jste, přece je to i kus vašeho života.
A pokud s dětmi jednáte upřímně a na rovinu, věřím, že ta důvěra a otevřenost se vrátí. Pak je to jako u těch psů. Poznáte okamžitě, jestli vás milují, nebo nenávidí. Jsou totiž upřímní.
